Nástupiště plní výkřiky, dojemné loučení, pláč i smích. Odraz ledového výrazu v obličeji mých rodičů se odráží v mých zelených očích. Nevím co si mám myslet,jdu do Bradavic ale oni ani nepopřejí šťastnou cestu. Mezitím celé nádraží ožívá emocemi.
"Pandoro, Anne jako dědičky čistokrevného rodu Rosier, musíte splnit svou povinnost a dostat se do Zmijozelu" oznámí má matka prostě. Pandoru to ani z poloviny nerozhodilo tolik jak mne, nebo to aspoň nedávala na jevo. Pohrává si se svými copánky, které jsem jí ráno upletla z jejích blonďatých vlasů. Azurově modré oči z ní vyzařují pozitivní energii, kterou se snaží dostat do mého obličeje. Mezitím pohlédnu na svého bratra
Evanovi oči jsou protkané bolestí, moc to nejde vidět přes jeho světlé vlasy pochozené do obličeje, na sobě má černou košili a stejně tmavé kalhoty sladěné s jeho kabátem. I já s Pandou jsme v černé. Rolák a úzká sukně. Volba našich rodičů samozřejmě, Pandou najdete v kdejaké barvě ale černou bere jako nudnou barvu připomínající ji všechny čistokrevné rody.
Vzápětí uvidím Siriuse, středně vysoký chlapec, s tmavými nevýraznými oči, pusou co nikdy nemlčí a vymýšlí vtipy, které každého dostanou do dlouhého záchvatu smíchu. Jeden z nejlepších lidí které, jsem kdy potkala. Nenuceně se na něj usměju, ten mi to oplatí.
Znovu se setkám s Evanovýma pomněnkovýma očima a hluboce se do nich zahledím s výrazem "už jen rok Evane". Ani neví jak moc mi bude chybět, bojím se o něj neskutečně moc, zátah Pandořiny ruky mě však vezme zpátky na nástupiště "Už nastupujeme" nadšeně vypískne a táhne mě je schůdkům vlaku. Matka protočí očima a já naposledy zamávám Evanovi. Vím, že chce abych byla šťastná a Bradavice jsou nový začátek. Nová šance. Nadechnu se a vstoupím do vlaku.
BINABASA MO ANG
Menší laskavost
Fanfiction"Ne Siriusi tu esej to přeměňování ti nenapíšu" Prohlásím rázně a odejdu. On zamnou přesto poběží "Annie prosím" "Ne ani to neopravím, pamatuješ na tu esej na Amorův šíp, jediná věta-mám okouzlující úsměv, nepotřebuju lektvar" "To není nic se školou...
