Fragmenty fantazie (HP FF)

Budoucnost (výzva Čtvero ročních dob, HP/SS)

Shrnutí zadání: léto, oheň, Nebelvír, zadaná slova: pramínek, úchyl, vlčák, kopec, kariéra
_______________________________________________

Harry Potter seděl na vrcholu prudkého kopce poblíž Doupěte a upřeně sledoval malý chladný ohýnek, který mu hořel na dlani. Byl rád, že ho Hermiona to kouzlo naučila, sledování modrého plamene mu pomáhalo srovnat si myšlenky, uklidnit se, relaxovat…

„Pane Pottere,“ ozval se mu za zády známý hlas a Harry se pousmál.

„Pane profesore,“ vrátil mu pozdrav tiše a nechal plamínek trochu víc rozhořet, než ho nechal zmizet. Naklonil hlavu a zvědavě se na svého bývalého profesora podíval.

Severus Snape se nad ním tyčil a jeho černý hábit v mírném letním vánku lehce vlál. Harry pocítil podivnou touhu sevřít látku profesorových šatů ve svých prstech, promnout ji, pohladit ten materiál.

Zatnul prsty do sluncem vysušené trávy, aby zabránil svým prstům něco takového udělat, a lehce zčervenal. Doufal, že si profesor bude myslet, že je to vedrem, protože kdyby jen tušil, na co Harry právě myslel, určitě by ho proklel.

„Očekával bych od vás více obezřetnosti, pane Pottere,“ protáhl Snape a snažil se znít nezúčastněně, ale Harry se od poslední bitvy o tom muži ledacos naučil a teď jasně rozpoznal obavy skryté v jeho hlase.

„Myslíte, aby mě zde třeba nepřepadl nějaký úchyl?“ zeptal se a pobaveně sledoval, jak přes tvář staršího muže přeletělo zamračení. „Bez obav, profesore. I teď je kolem nás clona, která mě upozorní na každého, kdo jí projde,“ vysvětlil s úsměvem.

Severus se zamračil a zavřel oči. Harry cítil, jak se magie současného Bradavického ředitele rozběhla do okolí a jako vlčák čenichala a hledala hranici jeho vlastního kouzla. Usmál se.

„Je to starobylé kouzlo, které jsem našel v knihovně na Grimmauldově náměstí. Je navržené tak, aby nebylo cítit a neodradilo narušitele,“ vysvětlil a s uspokojením sledoval, že druhého muže překvapil.

„Pottere, jsem udiven. Nejen, že jste očividně začal přemýšlet, ale naučil jste se i číst.“

Hraný údiv v Severusově hlase způsobil, že se Harry rozesmál. Kdysi by se urazil, ale dnes už ne. Dnes už chápal mužův smysl pro humor a dokázal ho ocenit.

„Asi bylo na čase, profesore, abych se to naučil i já,“ přiznal Harry a zvedl se na nohy, aby se mohl Snapeovi pořádně podívat do očí. Nějak nevěřil, že by profesor přijal pozvání a přisedl si k němu.

„Rozhodně je to slibný začátek pro vaši budoucí kariéru,“ podotkl Snape a pozorně Harryho sledoval.

„Jo, to asi jo,“ zamumlal mladý muž a uhnul očima.

Severus ani nemusel použít nitrozpyt, aby věděl, nad čím mladík přemýšlí. V posledním roce, kdy si Potter po válce dodělával sedmý ročník i se svými přáteli, ho sledoval, a když už mezi nimi nepanovala nenávist vynucená okolnostmi, dokázal ledacos pochopit. Třeba, že Potter nechce být bystrozor, ačkoliv se to od něj čeká.

„Už jste přemýšlel o tom, co budete dál dělat?“ zeptal se klidně a Harryho překvapený pohled mu dal na vědomí, že ten dotaz nečekal. Všichni tak moc předpokládali, že se Potter stane bystrozorem, že se ho nikdo ani nezeptal, co by vlastně chtěl on sám.

Harry ho bedlivě sledoval. Nechápal, proč se ptá. Stejně nakonec bude muset udělat to, co se od něj čeká.

„Přemýšlím nad tím pořád,“ přiznal s povzdechem, „ale obávám se, že nemám na výběr. A upřímně mě ani moc věcí nenapadá. A to, co bych dělat chtěl…“ odmlčel se. Přece nemůže Snapeovi říct, že by chtěl zůstat v Bradavicích, vyučovat Obranu proti černé magii a každý den ho potkávat na chodbách. Vždyť by se mu vysmál. Odvrátil hlavu a sledoval obzor ozářený odpoledním sluncem. Bylo krásné léto, ale v něm budilo smutek. Bylo to první léto, po kterém věděl, že už se nikdy nevrátí na místo, které dlouho nazýval domovem. A vlastně to bylo jediné místo, které kdy za domov opravdu považoval.

„Měl bych pro vás nabídku,“ pronesl Snape rozvážně a plamen naděje, který zahlédl v Harryho očích, mu potvrdil, že dělá dobře. „Potřebuji někoho na pozici asistenta učitele Obrany, kdo by si při práci doplnil kvalifikaci a následně tuto pozici plně převzal. Vyhodnotil jsem, že jste na tuto pozici vhodným adeptem, pokud byste o ni měl zájem.“

Harry se snažil zpracovat, co právě slyšel. Byla to pochvala? Znělo to tak. Plamínek naděje se v jeho nitru rozhořel v pořádný požár. Tohle bylo přesně to, co chtěl. To, po čem tak moc toužil. To, co se bál vyslovit.

„Beru,“ vyhrkl, jakoby se bál, že si to Snape rozmyslí.

„Co jsem vám říkal o opatrnosti, Pottere? Neměl byste se zajímat o pracovní podmínky?“ zavrčel Snape, ale nezněl opravdu naštvaně. Spíš jako by se mu ulevilo.

Harry se zachechtal a zadíval se Snapeovi pevně do očí. Fascinovaně sledoval, jak si profesor odhrnuje pramínek vlasů z obličeje, kam mu ho závan letního vánku odhodil. Srdce se mu prudce rozbušilo a v útrobách jako by mu vypukl požár.

„Možná bych měl,“ přiznal klidně, „ale věřím vám.“

Severus se potěšeně pousmál a Harrymu se podlomila kolena. Rozhodl se, že udělá všechno pro to, aby svého bývalého profesora a budoucího šéfa nezklamal. A kdo ví, třeba až mě líp pozná, přijme pozvání na rande, pomyslel si a nepatrně zčervenal.