Funny Story

2. kapitola

Venku přituhovalo. Začala být tma a pouliční světla se rozsvítila včetně těch lemující chodník u domu pana Flotze. Jejich krásný bílý dům vypadal spíše jako nějaké sídlo pro šlechtice. Obě jsme stály pár kroků od toho domu pod starým mohutným stromem. Becky si chtěla ještě zapálit. Tenhle zlozvyk jí zůstal už od doby, kdy jsme chodily na Střední školu. Neměla jsem zrovna na vybranou, než počkat a tak jsem mezitím koukala po okolí, jestli náhodou nezahlédnu černé auto Robina Flotze, protože v ten okamžik bych jen doufala, že si mě nevšimne, když jsem se na sebe sotva podívala do zrcadla. Dneska jsem si vybrala to, co jsem jako první měla po ruce a nechtělo se mi nad tím dlouho přemýšlet. Chtěla jsem jen, aby jsem měla tu nákupní hrůzu za sebou.
Všimla jsem si, že puberťáci to postupně vzdávali a odcházeli. Zůstala jen vysoká blondýna v modré bundě a o něco nižší - asi její kamarádka - v žluté bundě, která zrovna dopíjela plechovku od Monstera  a chystala se ji odhodit na jeho pozemek. Někdy mě zaráží, proč mají potřebu tohle dělat ze všech možných lidí zrovna jemu, ale zas ho nebudu litovat.
Když Becky chtěla jít, tak jsme míjely postaveného sněhuláka na silnici. Čí šílený nápad to byl, že postavil sněhuláka na silnici, že dotyčného klidně mohlo srazit auto?
To, co jsem se chystala udělat, je možná správné, ale dotyčný by mě za to určitě začal nesnášet.
Bez dlouhého váhání a rozhlížení se kolem, jsem nejprve kopla do spodní  základní koule a následně zbořila i ty vrchní. Nebyl to hezký pohled, ale obávala jsem se, že sněhulák způsobí dopravní nehodu a nebo se dotyčný vrátí, postaví se za sněhuláka a oba srazí jedoucí auto, které pod tím sněhem není moc slyšet. Asi jsem to moc řešila, ale obávala jsem se následků, že jsem se ani tolik nestyděla. Možná tohle sousedství působí klidně, ale stejně se tady kolemjdoucím čas od času stane nějaká menší nehoda.
Becky mi na to nic neřekla, jen ustoupila pár kroků stranou, ještě držící v ruce cigaretu, aby nebyla od sněhu.
,,Nemusíš být tak precizní v boření sněhuláka. Budeš akorát jen mokrá a už bych ráda vyrazila nakupovat a ne se dívat na další - s prominutím - otřesný outfit, který ještě vymyslíš."
Přeci jen přišla jedovatá poznámka k tomu, co mám na sobě. Hromadu sněhu jsem odhrnula co nejblíž k chodníku, kde stála moje kamarádka.
Když jsem si myslela, že by to mohlo už stačit, tak jsem přešla k Becky na chodník. Na tváři se mi rýsoval úšklebek, protože mě baví ji vytáčet, ale spatřila jsem pár metrů od nás malého chlapce, který pravděpodobně chodil ještě na první stupeň Základní školy, jak  v rukou svírá foťák a má fixovaný pohled na nás - na mě - a na hromadu sněhu, kde ještě před chvílí stál sněhulák.
A sakra..
Prosím, že to není ten, co ho postavil a nesledoval tu hororovou scénu, jak se chovám jako naprostý kazisvět a noční můra všech dětí, které si chtějí jen hrát. Něco a vlastně všechno napovídalo tomu, že přesně tak to bylo.
Nebyl od nás tak daleko, abych nemohla říct, že mi někoho dost připomíná, ale v ten moment jsem tu myšlenku zapomněla a radši přemýšlela, co teď dělat. Instinktivně jsem chtěla popadnout Becky a utéct pryč, ale brzdil mě můj pocit viny. Na druhou stranu jsem se chtěla tomu dítěti omluvit, ale stačilo by to vůbec?
,,No moc hezké, Sam." Řekla Becky a hodila to, co zbylo z její cigarety, do sněhu. Její pohled tikal mezi mnou a tím dítětem.
,,Měly bychom jít. Myslím, že jsi udělala dost a cokoliv bys teď řekla nebo udělala, by to jen zhoršilo." Popadla mě za rukáv bundy a vedla mě opačným směrem. Nechala jsem se odvézt mimo dohled toho dítěte. Celou cestu jsem se za ním neohlédla, až jen když jsme se ocitly u bývalé knihovny, která stála na rohu ulice, kudy vedla cestička přímo do srdce města. Na tom rohu jsem se odvážila ohlédnout za sebe a všimla jsem si, že to dítě už tam dávno nestojí, ale hraje si před domem pana Flotze.
Doufám, že mu za to starý Flotz nevyhubuje...

Ocitly jsme se na samém náměstí města, kde bylo víc rušno, než bych si představovala. Kolem nás chodili lidi všech věkových skupin. Nikde jsem nezahlédla známou tvář, zatím. Chvíli jsme se rozhlížely po náměstí, které pod čerstvě napadaným sněhem nabylo úplně jiného dojmu. Skoro bych si troufala říct, že to vypadá až kouzelně, když zrovna i teď padá sníh.
,,Slíbila jsem rodičům, že jim u stánku s občerstvením něco vezmu." Prohodila Becky a tázavě si mě prohlížela.
,,Sejdeme se U Drozda?" Netrvalo dlouho, než jsem ji odpověděla.
,,To zní dobře." Pronesla a mířila ke stánku s jídlem a já si razila cestu davem před restauraci, kterou nedávno přejmenovali na U Drozda. Chodila jsem tam dřív na svoje oblíbené hranolky se smaženým sýrem. Klasika. Becky měla a má pestřejší jídelníček, než kdy budu mít já.
Nevýhoda téhle restaurace je, že má prosklenou výlohu a můžu vidět, co si každý zákazník objedná a pak vždy začnu mít hlad.
Kdy jsem vlastně naposledy měla hranolky se smaženým sýrem?
Snažila jsem se nekoukat na zákazníky za výlohou, ale v ten moment, kdy jsem podlehla a stejně se podívala, jsem spatřila známou tvář. V ten moment jsem ztuhla.
Co on tady dělá?!
Všimla jsem si vysokého muže oděného do všednějšího oblečení s delšími hnědými vlasy a krásnýma hnědýma očima, jak sedí u jednoho stolu a užívá si klidu s hrnkem u úst. Robin Flotz. Mezitím, co k němu přispěchala servírka, tak mi přišlo, že se na něj nepřestala usmívat a culit zatím, co se chystal zaplatit. Měla jsem chuť ji za ten černý zapletený cop vzít a odtáhnout pryč, ale uvědomila jsem si, že nemám jediný důvod žárlit. Moje posedlost jím musí přestat, protože se mi nelíbí moje hříšné myšlenky, které čas od času mívám.
Byla jsem tak zahleděná, co se dělo v restauraci, že jsem si ani nevšimla, že na mě naproti chodníku, kousek pod ozdobeným vánočním stromem, mává Becky, která v levé ruce už držela igelitový pytlík s boxy plné jídla.
Když jsem přecházela silnici, tak jsem si ani nevšimla, že na můj odchod od restaurace celou dobu pozoruje Robin...