Zpět domů, po letech

10. část

Ráno jsem si přivstala , abych vzbudila Filipa. Nebylo to v plánu , ale myslím , že z toho bude mít radost.  Teda doufám , že mě takhle po ránu nepošle do háje.  Už jsem na půl cesty , když mi něco překleplo v hlavě a zamířila jsem do opačné části města. Procházím ulicemi , ve kterých jsem vyrůstala. Dům vypadal úplně stejně jako jsem si pamatovala. Měla jsem ještě půl hodiny , takže jsem se rozhodla pro jednu věc. Někde jsem sehnala krabici , obálku a nakonec i papír a tužku. Do krabice jsem dala mámino oblíbené pečivo. Trvalo mi strašně dlouho , než ten dopis obsáhl všechno , co jsem chtěla mámě říct , ale neměla jsem na to odvahu. Doufám , že tohle postačí. Našla jsem si zatáčku , která mi umožní , aby jsem rychle utekla. Nechtěla jsem vidět reakci. Popravdě jsem se strašně bála. Položila jsem krabici přede dveře , zaklepala jsem a rychle jsem zmizela. 

Byla jsem skoro u brány , když Filip vyšel z jeho kůlny. Za sebou táhnul ten jeho polorozpadlý vozík , na kterém jsem krabičky s polévkou. Ta polévka vypadá čerstvě ,  takže jí musel vařit chvilku před odchodem. Počkala jsem u plotu a čekala , až sem dojde. Když jsem k němu přistoupila , nadskočil. ,, Neboj, já tě nesežeru. Teda ne pro dnešek.'' povídám. On se otočí a tváří se strašně vážně. Moje reakce je taková , že prostě vyprsknu smíchy. On jen povytáhne obočí a počká , až mě to přejde. Asi po minutě mi došel dech. ,, Co tady chceš?'' zeptal se , ale vypadal , že mu moje přítomnost nevadí.  Vzala jsem si od něho batoh , protože víc mi nechtěl dát , i když byl ověšený jako vánoční stromeček. ,, Hej , já tak trochu vím , že toho táhneme hodně , aleee já bych se chtěla trochu projít. Mohli bychom to vzít okolo těch novejch baráků? Já bych se chtěla podívat , kam se to tady posunulo.'' povídám. Je to součást mého plánu , takže doufám , že to vyjde. On se na mě podíval , ale nakonec kývl hlavou a vyrazili jsme.       

Konečně jsme došli na začátek té nové ulice. Ujala jsem se vedení , protože Filip je v téhle ulici úplně  ztracený. V noci jsem studovala tu mapu , aby jsem se neztratila a nakonec se to vyplatilo. Dorazili jsme přesně na čas . Paní , která mám měla předat klíče , už na nás čekala. Koukla jsem se na hodinky , ale byli jsme tu přesně na čas. Paní se k nám rozběhla a když k nám povídá: ,, Tady máte klíče a je mi jedno , co si nimi budete dělat. '' Vrazila mi klíče do náruče a odběhla. Filip se za ní udiveně koukal a pak povídá : ,, Asi bychom ty klíče měli vrátit , přece jenom nejsou naše. ''. Já mu jenom vtisknu ruku do ruky ty klíče a povídám : ,, A co když to není omyl. Tady máš klíče. ''. Filip se na mě otočí . Velice pomalu. Jeho výraz je plný emocí jako třeba překvapení , ale je tam i vztek. No , já ten vztek chápu , protože nemám ráda , když někomu něco dlužím a on to pravděpodobně má taky.  Konečně promluví : ,, Ses úplně pomátla , ne?''.  Nechám ho to chvilku rozdýchat. On koukal na ten dům. Je menší , ale pro jednoho člověka by stačil a ještě bude mít hodně volného prostoru , ale byl to nejmenší a nejlevnější dům , který jsem mohla sehnat.  Nechci vypadat jako nějaký lakomec , ale já tady nemám neomezené peníze. Moje myšlenkové pochody přeruší , až Filip. ,, Kolik ti dlužím? ''. Čekala jsem to.  On bude mít spoustu dalších dluhů , kvůli kterým si nemohl dovolit třeba něco pronajmout. Všechno muselo jít na ten dluh , aby se toho co nejrychleji zbavil. Hlavně se vyhnout Radě. Nikdo nechce , aby se jeho problém nedostal nahoru. ,, Hele , dlužíš mi maximálně oběd.'' řeknu , trochu ho popostrčím ho k domu a odejdu. Musí to zpracovat. 

Chvíli jsem obcházela město , protože jsem neměla , co dělat. Nakonec jsem zamířila za město , kde byla díra ve zdi. Teda za mé doby. Ježiš , já si připadám , jako bych byla stará. Pochybuju , že to bude opravené. Nemýlila jsem se. Díra velká přesně  tak , abych se tam vešla. Prolezla jsem a byla jsem v lese. Do lesa mě vodil jeden kamarád o 3 roky starší. Stále jsme byli děti , ale hráli jsme si na schovávanou. Jednou jsem se ztratila , takže mě jít hledat mamka. Byla už noc a já jsem byla zmrzlá. Oba dva jsme dostali zaracha. Stejně jsme se nepoučili a stále jsme sem chodili.  Není to zrovna bezpečné sem chodit , ale mě je to docela jedno. Stejně jsem vyhnanec , tak si mě můžou vyhnat znova. 

Došla jsem na mýtinu , u které tekl potůček. Tady jsem nikdy nebyla , ale je to pěkné , klidné místo. Podle mého odhadu jsem docela daleko od města. Tady by mě někdo neměl najít. Jenže to jsem se mýlila.

Probudila jsem se v nějakém táboře. Určitě to nebyli nějaký kámoši , protože jsem byla přivázaná ke stromu a kolem mě je pár ozbrojených lidí. To se povedlo. Vše jde stoprocentně podle plánu. ,, Hej, mohla bych dostat vodu?'' neoslovím nikoho určitého. Jeden se otočí , ale zakrývá si obličej. Přejde ke poutům , aby je . . . .  . On je povolil!!!!! Jenže to mě vytáhl za nohy a někam mě trochu hrubě táhl. Do úst se mi dere urážka , ale místo toho jsem ji polkla. Vedl mě do stanu , který byl trochu větší než ostatní. U stolu stála nějaká další hlídka. Vhodí mě do stanu. Tentokrát tu nadávku neudržím , protože jak mě sem hodil , tak jsem zrovna nějaké té důstojnosti nenabyla. ,, Helvíte pitomej , to bolelo.'' vykřiknu za ním. Někdo přede mnou se zasměje. Otočím hlavu , aby si svého ,, protivníka'' pořádně prohlídka. Je to docela mladý Snílek . Teda vypadá , že je to Snílek , ale nevím jestli je to on , protože nepoznávám jeho barvu uší. Jsou hnědé. Nikdy jsem je neviděla. Chvíli jsem na něj koukala a on počkal , až se konečně nějak vzpamatuju. Pak promluvil : ,, Tak , vítám tě. Doufám , že jsi měla příjemnou cestu.'' . Mám tendenci mu plivnout do obličeje. ,, Děkuju za optání. Jen myslím , že jsem si koupila jízdenku tak i zpátky , tak jestli by to bylo možné.'' začnu hrát jeho hru. ,, To bohužel , nebude možné. Moc se omlouvám , ale váš vlak vám ujel a nikdy se odtud nedostanete. '' povídá dál. Tak já jsem se rozhodla nechodit kolem horké kaše: ,, Takže kde to jsem a proč jsem tady?''. Nebála jsem se , že mi ublíží. Pravděpodobně mě bude potřebovat na informace na způsob kudy se někam dostat , jaká je největší slabina toho místa a zase tohle. ,, Hele , našli jsme tě na našem území. Teda ono není úplně naše , ale Rada je nevyužívá. Tak to tady řídíme a připravujeme se na útok. Nemáme , co ztratit , takže asi tak.'' povídá a pokračuje : ,, A prosím , jdi se vyspat. '' Já se na něj podívala jako ,, si ze mě děláš srandu''  a povídám : ,, A co takhle mi sundat ty pouta? Zvážím , vaší nabídku , ale měla bych jednu prosbu. Chtěla bych spát někde jinde než přivázaná ke stromu.'' Ten chlápek , který mě sem dotáhnul , už byl připravený za mými zády. Ten chlápek mě ignoroval a podívá se na toho kamaráda , nebo podřízeného : ,, Pomož jí dojít do stanu. Přece jen byla docela dlouho v bezvědomí. '' Potom jsme došli ke stanu, dostala jsem oblečení a kolem mého stanu je hlídka. Tak jako proč bych zdrhala , já jsem jen nechtěla vypadat jako zoufalec , tak jsem dělala jako loajálního člověka. Potom jsem šla spát . Jedna věc se jim musí nechat. Mají dobré postele.