Zpět domů, po letech

8. část

Na týden nás nechali být. Mohli jsme volně chodit po městě a navštěvovat lidi. Já osobně jsem nedokázala dokopat k tomu , abych navštívila svou rodinu. Navštívila jsem pár přátel z dřívějška , kteří věděli co se doopravdy stalo a proč se to stalo. Provedli mě městem. Hodně se toho tady změnilo. Obchody , ve kterých jsem dříve nakupovala byli pryč. Místo toho tam nechali postavit rodinné domy. Spoustu rodinných domů. Nákupní domy pomalu mizí a nahrazují je obytné domy. Za chvíli , už tady nezbude žádné místo. Jedna možnost je zvětšit hradby , ale to by bylo moc práce. Pak je tu druhá možnost a to je nechat to zajít tak daleko , že zabereme všechno místo domy a lidé budou muset bydlet za branou. Což není nic moc. Své společníky Jakuba , Erika a Thea jsem od příjezdu neviděla. Theo , už byl pravděpodobně na cestě ke svému novému domovu , Jakub byl u rodiny , stejně tak Erik. Ten strážný se mnou potom , už nepromluvil. Nakonec byl odvolán a nahradil ho nějaký starý Snílek. Nebaví se s námi , prostě jen stojí. Když každé ráno odcházíme , nasadí nám náramky , které sledují naši polohu.

Procházím se po městě a dojdu na tržiště. Je dopoledne a já mám hlad a vracet se do společnosti toho bručouna nechci. Proto jsem zde. Na trhu. Je tady každý den , aby jste si mohli koupit všechno , vždy a všude. Jestli se nepletu , měl by tu mít stánek jeden matčin známý. Vždycky prodával výborné polévky.Prodírám se davy Snílků , kteří měli stejný nápad jako já. Seřazení stánků se mohlo změnit , ale přesto zamířím na místo , kam jsem chodila s matkou jako malá. A opravdu. Jeho stánek se za těch deset let ani nepohnul. Je stále na stejném místě. Přistoupím ke stánku a povídám : ,, Slyšela jsem , že tu prodáváte výborné polévky .'' Postava ze pultem nadskočí leknutím. Nakonec se ztuhle otočí a ptá se : ,, Kdo ti to řekl? ''. Má nasazenou kapuci jako by nechtěla být spatřena. ,, Moje matka. A ráda bych vám viděla do tváře. Potřebuju vědět s kým mám tu čest.'' odpovím. Položím na pult peníze , které mi jako každé ráno přišli do pokoje. Tedy jen 2 denáry , abych byla přesnější. My tu stále platíme denáry. Měla jsem určitou částku na jeden den. Mohla jsem si s tím dělat , co jsem chtěla , ale večer jsem musela zbytek vrátit. Peníze , které jsem měla dostat za Thea jsem ještě nedostala. Prodavač si vezme peníze a nalije mi polévku do misky. ,, Potom ji přines zpět!'' pronesl. ,, A co tvoje neodhalená tvář ? Nebudu jíst jídlo od člověka , který se mi bojí ukázat svůj obličej. Jestli ty peníze potřebujete , tak uděláte všechno , aby jsem si je nevzala zpět.'' pronesu tiše. Postava je ještě více nahrbí , ale stáhne si kapuci. Zatajím dech. Není to matky stará známý , ale je mu strašně podobný. Je to mladý Snílek a byl by docela pohledný , kdyby neměl obrovskou jizvu přes celý obličej. Nedokážu zadržet otázku , která se mi vydrala na jazyk : ,, Kde je pan Samuel ?'' . ,, Mrtvý. '' odpoví bez emocí. Mlčky mi přisune polévku. Otočím se a posadím se ke stolu. Když jsem dojedla , vrátila jsem misku a vrátila se do domu.

Další den jsem se vrátila na tržiště , protože jsem potřebovala vědět , co se stalo. Možná se dozvědět , kdo je ten záhadný člověk. Procházela jsem si v hlavě otázky , abych se nezeptala na něco , co by ho mohlo ranit. Toho kluka jsem tam nikdy neviděla. Rozhodla jsem se , že přijdu trošku později, aby jsme měli nějaké soukromí. Doufám, že když kolem nebude tolik lidí, bude sdílnější. Teď je chvíli po 2. hodině odpolední , takže ten nával by měl být, už pryč.
A měla jsem pravdu. Hlavní nával byl pryč a kolem bylo jen pár lidí. Záhadný stál za svým stánkem a vykázal na dalšího zákazníka. Chvíli jsem ho pozorovala ze stínu. Byl skoro nehybný. Nikdo se jeho stánku nezastavil. Nakonec jsem se odlepila od zdi a vydala se pro svůj zasloužený oběd. ,, Dobrý den vám přeji." pozdravil jsem. On se na mě podívá a povídá: ,, Co ty taky zase? Podle toho co vidím máš dost peněz, aby sis mohla dovolit více než moji polévku. " ,, Protože chci" odseknu mu. Položím mu na stůl stejnou částku jako včera. ,, Máš dneska více času , takže bych byla ráda , kdyby sis se mnou pokecal." dodám, když mi podá misku s polévkou. Kdyby si sundal tu kapuci , mohla bych mu číst ve tváři, ale to mi neumožňuje. ,, A ty si myslíš, že jsem tě dávno neprokoukl? Včera jsi říkala, že ti to tady doporučila mamka , jenže já to tu vedu , už rok a nikdo se tady nastavil opakovaně. " vyjede na mě. ,, Ale no tak , já tu dlouho nebyla a kdybych mohla stavila bych se tady každý den. " zašeptám , že se divím, že mě slyšel. On pokračuje: ,, Tak proč jsi přišla, až včera , když mi tak chceš pomoct? " Ted bych mu nejraději jednu vrazila , ale on to nemůže vědět. ,, Protože jsem byla v lidském světě blbečku. " odpovím mu a vezmu si svou polévku. Najdu si stůl,  který je od něj co nejdál. On stojí za stolem a čeká na dalšího zákazníka , nebo na moji misku. Nechce se mi tam. V tu chvíli se přede mnou objeví dopis. Ten dopis je adresován jen mně. Otevřu ho a přečtu si věty znějící takto:,, Prosím,  zítra v přesně poledne se stavte v soudní budově. Potřebujeme s vámi mluvit. Pokud se nedostavíte , přijdete o šanci normálního života." Zakuckám se polévkou. Vezmu misku a rychle mu ji položím na pult. Chci odejít,  ale on si sundá kapuci. To musí znamenat něco vážného,  když si sundal kapuci. ,, Promiň,  myslela jsem , že jsi z nějaké bohaté rodiny , protože tak vypadáš. Nechtěl jsem se tě dotknout. Mrzí mě to."  povídá. On se omluvil. ,,Děkuju. Zítra? " zeptám se. Jestli tady ještě budu. Doufám,  že ne. ,, Bude mi ctí " povídá a  ukloní se.  Už odcházím , ale najednou slyším , jak za mnou volá : ,,  Jen tak mimochodem jmenuju se Filip.''. Pousměju se. Pokud to nějak nezkazím , což se stává velice často , mohl by z něj být dobrý kamarád.