Zpět domů, po letech

9. část

Těsně před dopolednem jsem se vydala do soudní budovy. Nevěděla jsem , co po mně budou chtít. Soudní budova byla prázdná , až na pár zaměstnanců. Na dopis nenapsali , kde se máme setkat. Proto jsem se posadila a čekala , co se bude dít dále. Nevěřila jsem , že by mě sem táhli kvůli něčemu zbytečnému i když si můžou dělat , co se jim zachce a kdy se jim zachce. V přesné poledne se otevřeli dveře a neznámý mi naznačil , že mám jít dovnitř.      

                                                   V místnosti seděla celá rada. Byli tam úplně všichni. To se stávalo málo kdy. Dokonce i u nějakých veřejný jednání vždy nějaký člen chyběl. Možná je to jen náhoda , pomyslím si. Jenže to jsem nečekala , že se zde objeví Benedikt. Nevšimla jsem si ho , protože se skrýval ve stínech za křesly radních.  Ten mi taky chyběl. ,, Vítáme vás, slečno. '' povídá jeden z radních. Nepamatuji si ho . Možná někoho nahradil v průběhu let.  ,, Protože se někdo rozhodl , že si s vámi promluvíme před obědem '' prohlásí další  a hodí pohledem ke svému výše posazeném druhovi : ,, Povíme vám to rychle , protože máme hlad. ''  V duchu je vybízím , aby se konečně vymáčkli. Možná jsem drzá , ale nechci si hrát na hodnou holčičku : ,, Tak už to vyklopte , chtěla bych odejít ještě dnes. ''   . Všichni se na mě podívají takovým tím pohledem ,, a co si to dovoluješ?'' . Já jsem si umanula , že budu sebejistě stát , i když se mi klepou ruce a nejraději  ze všeho bych utekla. Popravdě si tu připadám jako v pasti . Nejvyšší zástupce rady , už si ani nepamatuju , jak se jmenuje , promluvil: ,, Lenko , odvolávám tvé vyhnanství. Tvá moc je velice pozoruhodná. Prostě tě tady budoucí generace budou potřebovat , takže po volbách zde zůstaneš.  A protože tohle je moc dlouhé , propouštím radu i tebe , protože už mám hlad a stejně se není o čem bavit. '' . Potom se zvedne a odejde. Jako všichni ostatní. Jen Benedikt tu zůstává.  Musím potlačit nutkání se otočit na podpatku a už se tady nikdy neukázat  , ale to bych mu dala najevo , že se bojím. Když odejde poslední člen Rady , Benedikt se ke mně přiblíží a povídá: ,, Vím , že jsem zašel daleko , ale moc dobře víš kam zajdu , abych získal , to co chci. '' . To vím , až příliš dobře. On půjde nahoru , dolů , nahoru , dolů a tak dále dokud nevyzvrací jídlo , které ani nejedl. Místo odpovědi mu odpovím velice vulgárním gestem a rázuju si to rovnou na trh.   

Na trhu je hodně lidí. Přišla jsem s poledním frmolem.  Všude je spousta lidí.  Já se těším , jak si pokecám s Filipem. Jenže co se nestane ,  narazím na Jakuba.  Kolem něho pobíhají jeho malé sestry. Vypadá jako vzorný , starší bratr.  On mě tady evidentně taky nečekal. Chvíli na sebe jen tak trapně civíme. Nakonec naše civění přeruší paní , která je nápadně podobná mé matce. ,, Tak co , Jakube, neciv na tu holku, musíme odnést ti věci tvé máti.'' povídá klidným hlasem , který si pamatuju z dětství. Je tu moje matka. Nepatrně zavrtím hlavou a doufám , že Jakub ten pohyb postřehnul. Otočila jsem se na podpatku a skoro utíkala k Filipovu stánku.

Snědla jsem jeho polévku. Seděla jsem za pultem vedle něj , aby jsme si mohli povídat , ale většinu času jsme mlčeli. Pověděla jsem mu , co se stalo. Obecně dneska. On mi nabízel klid , ticho a čas na přemýšlení a tak jsem mu pomáhala se stánkem. Po trzích jsme zabalili všechny důležité věci , protože stánek je moc velký na to , aby se dal každý den přesouvat. Vyrazili jsme ulicemi Velké Knihovny . Byly plné Snílků , ale pro jednou mi to nevadilo. Netušila jsem , kde bydlí a tak jsem se nechala vést. Došli jsme do chudinské čtvrti. Byli tu polorozpadlé chaty , chaloupky , ale našli se tu i docela obyvatelní doby. Filip zabočil k jednomu normálně vypadajícímu domu. Jenže nešel dovnitř. Obešel ho a vjel i s vozíkem do kůlny na dříví vedle domu. Následovala jsem ho. Je možné , že ho sem přidělili po tom , co mu zemřel otec . Děje se to , protože ten příbytek byl napsán na otce a po smrti , byl prodán někomu jinému. Je to smutné , ale spousta lidí bydlí u někoho v kůlně , protože se to tak stalo. Hledají jiné místo , kde bydlet , ale jde to ztěžka. Prostě nám dochází místo.  Doufám , že takhle nikdy nedopadnu. Šla jsem za ním. Ta kůlna byla docela prostorná , ale stále to nebylo dost pro pohodlný život.  Položila jsem věci , které jsem mu pomáhala odnést a už , už jsem se otáčela k odchodu. Nakonec se znovu otočím , protože se prostě musím zeptat. ,, Jak dlouho tady bydlíš?'' zeptám se , i když neočekávám , že mi odpoví. Je to docela osobní informace a on je na to docela háklivý.  Jenže mě to překvapilo , že mi opravdu odpověděl : ,, Od otcovi smrti. Vzal si mě sem jeden kámoš , ale nemůžu bydlet v domě , protože by mě mohli chytit a on by přišel o majetek. '' . Rozloučila jsem se a odešla. Musela jsem do města jít si něco zařídit. 

Večer jsem se vrátila do ubytovny. Byla jsem sama. Kluci si evidentně vydupali , že můžou spát mimo naše zařízení. Ten blb hlídač je na svém místě. Čumí na mě , jak kdybych někoho zabila. Teda jako bych zabila někoho dneska , protože z minulosti mám docela dost krve na rukou , kterou už nikdy nesmyju. Vlezla jsem do pokoje a jdu spát.