Zpět domů, po letech

5.část

Když jsme ráno vyrazili, nikdo nemluvil. Jakub půjde s námi. Dokonce se odhodlal ,  že Erikovi vyléčí ten kotník. Že nás to nenapadlo dřív.  Proto dnes už můžeme vyrazit plnou rychlostí.  Jakub jde napřed a hledá nějaké nebezpečí. Rozhodně nechceme , někomu vběhnout do náruče. Kolem oběda se zastavíme na jídlo. Našli jsme jednu restauraci. Jakub je naše záchrana, protože má peníze. Mohli jsme si dát teplé jídlo. A pití. Juchů. Dala jsem si vývar a řízek. Až se dostaneme do Alobey , moc masa si neužijeme. Je tam drahé a hodně těžce sehnatelné. Všichni jíme v tichu. Jenže by to nebyl oběd , kdyby jsme se nepohádali.  Pro dnešek jsem rozjela hádku ,, Co bylo dřív kuře, nebo slepice?'' . Nikdo nevěděl ,  jak jsme se k tomu dostali, ale musela jsem je trochu rozmluvit. Konečně jsme dojedli a znovu vyrazili na cestu.  Cítila jsem , že jsme blízko. 

Kolem odpoledne jsme dorazili do cíle. Náš portál je vlastně normální skála. Jenže pro nás znamená víc. Už si nepamatuji , jak to probíhalo v minulosti. Proto nás vede Jakub. Ví , kde a jak se postavit, aby byl přenos co nejbezpečnější. Protože jsme relativně velká skupina , bude potřeba všech našich schopností. U naší skupině nás nikdo nenaučil kouzlit, ale Jakuba evidentně ano , protože o tom hodně ví. Když nás rozestaví , postaví se na své místo.  Začne si něco mumlat. Cítím jak se kolem mě magie vlní. Potom jsme už letěli nad moři , lesy a loukami. Naše cesta pokračovala vesmírem , letěli jsme kolem Saturnu ,  Jupiteru a ještě dál. Letěli jsme strašně dlouho. A tak daleko , že ani nějaká lidská technologie , by se sem nedostala. Theo je z toho úplně paf. Nejdřív se opravdu bál , ale nakonec se trochu uvolnil a začal si to užívat. Cestovali jsme celý den. Měli jsme hlad. Vodu jsme měli sebou , ale na jídlo jsme zapomněli.  

Večer , nebo spíše v noci jsme přistáli na Alobee. Jenže jsme nepřistáli uprostřed města , jak bylo plánováno, ale v lese. Naše lesy jsou velice nebezpečné, pokud nevíš kudy kam.  Já to asi vím , ale není to jisté. A v noci nikam nejdu. Ostatní jsou stále v šoku z přepravy. Kdyby byli v nebezpečí , ani by si to neuvědomili a nechali by se sežrat. Proto se skupinou vždy cestuje zkušený cestovatel, který je na to zvyklý. Jenže tohle je jeden z mích prvním přenosů a já stojím. To je divné, ale nemůžu se tím zabývat. Mám strašně moc jiných starostí. Když počkáme do rána , mohli bychom se vydat na cestu. Určitě potkáme někoho , kdo nám poradí. Doufám. Jako další se z šoku probere Jakub. Vyskočí na nohy , rychle se rozhlíží po nebezpečí. Když si uvědomí , že jsem tu jen já a zbytek skupiny, znovu si sedne. Přisunu k němu šátek s borůvkami , které jsem nasbírala. Byla jsem si jistá , že jsou jedlé. Pamatuju si , jak jsem je jedla , jako malá s kamarády. Erik se probere chvíli po Jakubovi. Podle odhadu Theo se probere , až další den, protože nikdy nebyl přenesen. Rozdělíme hlídky a já si jdu lehnout. Konečně si můžu lehnout, protože je nehlídám samotná. Když už skoro spím moje hlava musí vytáhnout , proč jsem se z přepravního šoku probrala jako první. Sama tomu moc nerozumím. Jenže znám svojí hlavu a ta není schopná přestat dokud na to nepřijde. Ležím a jen přemýšlím , ale správné řešení se mi velký obloukem vyhýbá. 

Když mě probudí Erik , lehnu se ho a málem ho kopnu. Instinkt. Mám hlídku. Když jsem přemýšlela, asi jsem usnula. Kolem se nic neděje. Začíná se rozednívat. Dnešek bude dlouhý den.  Musíme se vydat na cestu. Nedokážu odhadnout délku naší cesty. Nechám své myšlenky volně proudit. Ten proud přeruší až Theo , který se probral. Zmateně se rozhlíží. Podle mě to musí být strašný pocit se prostě někde objevit. Podle výzkumů , které byli provedeny, si z šoku vůbec nic nepamatujete. Lidé by to vůbec nepřežili. Tohle je další náznak toho , že Theo je Snílek. ,, Tak vstávat , pánové, čas vydat se na cestu!'' zakřičím a začnu balit. Za tohle probuzení, se mi jednou pomstí , ale nechci to řešit. NA tomhle místě nechci strávit , už ani minutu. Rychle posbíráme našich pár věcí a vyrazíme na cestu. Co bych dala za to , aby se tohle nestalo a já bych mohla v klidu sedět doma a pít čaj. Ne, já jsem se musela zaplést do něčeho , co se pravděpodobně proti zákonům. Možná se na zemi vůbec nevrátíme. Možná si nás tady nechají pod zámkem. Alobejské vězení není jako vězení v lidském světě. Pro nás je pár let , jak nic. Když si něco uslyšíme,  nevzdává to jen proto , že jsme byli ve vězení. Vězení je část zalesnena část země. Je ohraničená plotem, který nejde přelézt. Musíte tam přežít určitou dobu. Ten pobyt vás připraví o všechny ambice a dokonce i o svobodnou vůli. Vědci nám to vyzkoumali. Je to nejlepší taktika , jak si povolit největší potížisty a rebely .
Cestovali jsme dlouho a na nikoho jsme nenarazil. Což je divné. Obchodním lesem vedou všechny obchodní cesty. Být obchodník se rovná sebevraždě, ale když to prožijete, můžete si do konce života  žít jako král. Bohužel málo kdo to přežije.  Jenže teď jsem v lese nic neviděla. Nikdy jsem tady nebyla , ale hodně z tohoto jsme se učili v naší škole. Většinu věcí mám odtamtud. Z mého života zde ,mám jen útržky. Bylo by super , vědět kým jsem byla předtím. Jenže to už upadla do zapomnění a já jsem tím , pro co jsem byla vycvičena. Já jsem byla vycvicena na sběr informací,  ale nikdy jsem to nevyužila. Na noc se musíme někde utábořit. Včera v noci jsme měli štěstí , protože nás nic nenapadlo, ale teď nechci nic riskovat.  Když se je snažím přesvědčit,  že nejlepší možnosti je strom , něco mi skočí na záda. Protože jsem myslela , že je to někdo z našich jen se tu tíhu snažím setřást. Ale najednou slyším křik. Takže mám na zádech něco,  co není naše. Supr. Vytáhnu si z pod opasku moji dýku. Můj kamarád,  který mi vlezl na záda, mě poškrábal. To mě dopálilo. Padnu na zem , abych se toho kamaráda zbavila a vykřiknu: ,,  A pojď sem ty jeden!" . ,,Kamarád "se vyprostil zpod mých zad. Já rychle vyskočí na nohy.  Jsem připravena na boj.   Na záda mi skočila veverka o velikosti tygra. Myslím,  že se jí říká tytyverka. Je to prostě veverka , stejně obrané vybavení jako veverka , ale je o dost větší. A ty zuby jdou jedovaté,  to jsem asi zapomněla dodat. Cítím , jak se mi jednou dostává do krve. Jestli ji nezabiju, zabije i ostatní. Já pravděpodobně padnu , jako hrdina. Hodím dýku,  kterou jsem měla za opaskem. Veverka to nečekala, ale minu. Rychle pomůžu ostatním vylézt na strom. Měli by tam být v bezpečí. Ale Jakub se jen tak nedá. Ten se rozhodl , že padne spolu se mnou. Já už nemá sílu mu odporovat. A on má věští šanci na přežití,  než já. Je ozbrojen. Jenže tma se blíží a já vím,  že to dlouho nevydržím. Musím bojovat. Nenechám je zde zemřít. Můj meč je čím dál těžší a dýchají se mi čím dál hůře. Jestli to neskončil rychle bude to hodně bolet. Měli jsme štěstí,  protože najednou kolem nás proletěl šíp. Pak si nic nepamatuju.
Potom jsem se na chvíli probrala a byli jsme na nějakém voze. Jakub a ostatní byli v pořádku. Proto jsem mohla odpolout do tmy.