Poslední čarodějka [MaraudersϟFF]

XVIII. Zakázané ovoce

LYRA ALLANOVÁ ── 9. října 1978

Dalšího dne jsem se vzbudila brzy a s hrůzou zjistila, že je pondělí. To znamenalo, že mám před sebou dalších pět dní náročného studia bez přestávky. Pět dní neustálých šarvátek mezi Poberty a mými spolužáky...

Chvíli jsem se převalovala ve snaze usnout, což mě ale jedině znechutilo, a snad proto jsem se záhy rozhodla, že raději vstanu. Tiše, abych nevzbudila Doru s Anikou, jsem se vykradla z postele a zavřela se v koupelně.

Překvapivě mi nic nebylo. V hrdle jsem sice cítila nepříjemnou pachuť alkoholu, ale to nebylo nic, co by nespravila trocha zubní pasty.

Matně jsem si vybavovala události včerejšího večera. Na chvíli jsem zase cítila Siriovu osobitou vůni, jeho ruku na svém pase, i hlavu opřenou o mé temeno. Na chvíli jsem po rukama cítila teplo jeho kůže i překotnou rychlost jeho bušícího srdce. Slyšela jsem ho šeptat: "Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako ty."

Ošila jsem se. I pouhá vzpomínka na něj mi způsobila husí kůži. A výčitky. Naše procházka dopadla dobře. Tak proč se cítím, jako bych dělala něco zakázaného?

Nechtěla jsem si ani představovat, co by udělali mí přátelé, kdyby na tohle přišli. Kdyby zjistili, že jsem se nechala objímat Siriusem Blackem. Evan by se mnou už nikdy nepromluvil, Bartyho by nejspíš kleplo a Reg... na to jsem se ani neodvážila pomyslet. Reg je můj nejlepší přítel a je v mém životě déle, než si pamatuju - je v každé vzpomínce, kterou mám z dětství. Nemůžu ho ztratit.

Zároveň jsem musela sama sobě přiznat zájem o staršího z Blacků, který ve mně dennodenně narůstal. Na Siriovi bylo cosi přitažlivého, čemu se špatně odolávalo. Když mluvil, z jeho hlasu čišelo porozumění, jako by mě důvěrně znal a chápal vše, co mu řeknu. Zároveň jsem musela uznat, že zakázané ovoce vážně chutná nejlépe. Ačkoliv jsem k Siriovi nic necítila, byl to právě nesouhlas mých přátel, který mě k němu nejvíc táhl. Jak ironické...

Nechala jsem pyžamové kalhoty klesnout na podlahu k mým kotníkům a pomalu jsem vstoupila do proudu vlažné vody, která mi na chvíli postavila snad všechny chloupky na těle. Studená voda nebo čerstvý vzduch byly suverénně nejlepší léky na kocovinu!

Lektvar proti kocovině jsem použít nemohla. Jeho největší zásobu měl přirozeně Severus a zrovna jemu jsem vážně nehodlala vysvětlovat, proč jsem se tak opila. A jak znám Seva, bez řádného vysvětlení by mi nic nedal a kdyby měl pocit, že snad lžu, milerád by si na mě procvičil nitrozpyt...

Naštvaně jsem otočila kohoutkem a voda jako na povel přestala téct. Obvykle si chodím do sprchy vyčistit hlavu, ale teď ji mám naopak plnější. Zabalila jsem se do ručníku a se zakloněnou hlavou v duchu zaklela. Čert, aby tě vzal, Siriusi Blacku. Tebe a všechny Poberty.

𓆩⟡𓆪

Se školní brašnou přes rameno jsem vešla do společenské místnosti. První světlo dne pableskovalo skrze kalnou vodu Černého jezera. V celé místnosti se choulilo nazelenalé šero a za vysokými okny se proháněly rybky jako v obřím akváriu.

Namířila jsem hůlku na vysoký kamenný krb a vyřkla zaklínadlo. V krbu zaplál oheň a podél zdi rázem ožila snad stovka stínů. Z černé pohovky se ozvalo zamručení.

"Co to sakra..." zamumlala jsem sama pro sebe a obešla pohovku. Když jsem uviděla jejího obyvatele, musela jsem se usmát.

Na černém polstrování ležel Regulus Black. Byl přikrytý pouze hábitem a u hlavy mu ležel pokrčený pergamen, na který si nejspíš dělal nějaké poznámky. Byl vzhůru teprve pár vteřin, takže mžoural do příšeří a černé vlasy mu padaly do očí.