Poslední čarodějka [MaraudersϟFF]

XXI. Víc než přátelé

SIRIUS BLACK ── 27. října 1978

Lyra bojovala skvěle. O tom nemohlo být pochyb. Vlastně jsem nikdy neviděl nikoho bojovat s takovou... grácií.

Kouzelnický boj měl mnoho forem, ale žádná se elegancí ani trochu nepodobala té, kterou předváděla Lyra. Tančila mezi letícími kouzly a uskakovala do stran, ladně jako kočka na lovu. Jednou se otáčela na špičce, podruhé se zakláněla, aby ji minulo letící kouzlo. Víc než cokoliv jiného připomínala ladnou tanečnici, ale když přešla do útoku, veškerá elegance se rázem vytratila.

Vystřídal ji hněv.

Lyra Allanová bojovala s neskutečnou vervou. I když byla v bezpečí, bojovala jako o život. Bojovala, jako by na tom záleželo. Nezáleželo, ale Lyra jakoby sama sebe přesvědčila, že ano.

To jsem na ní obdivoval. Vlastně ani nebylo divu, že mě před chvílí drtivě porazila. Akorát tu řezací kletbu si mohla odpustit. Ta rána na boku příšerně pálí...

Mohla zvítězit nad Evanem Rosierem a tím definitivně potvrdit, že má navrch. Mohla být nejlepší.

Jenomže místo toho nám všem ukázala, že i nejmenší rozptýlení může znamenat porážku.

Rád jsem se na ni díval. Na té soustředěné vrásce mezi jejím obočím bylo cosi nesmírně půvabného. Líbilo se mi, jak v boji mhouří oči a jak krčí kolena. Líbily se mi její plavné pohyby. Fascinoval mě její způsob boje. Všichni ostatní byli poněkud těžkopádní a některé dokonce neohrabaní. Ale Lyra jako by se pro boj narodila.

Snad proto jsem se na koberci postavil, abych na ni lépe viděl. Lyra si mě všimla a pootočila hlavu. Koukal jsem do těch tmavomodrých hloubek pouhou vteřinu, než ji zasáhlo Rosierovo kouzlo.

Kletba Lyře narazila do hrudníku s hrozivou prudkostí. Lyra přeletěla skoro celou třídu, než tvrdě narazila do profesorova stolu.

Zaťal jsem pěsti a udělal prudký krok v před. Krok k ní. Ale zastavila mě něčí ruka, která mi přistála na předloktí.

"Co si myslíš, že děláš?" obořil se na mě James.

"Třeba se vážně zranila, Dvanácteráku," opáčil jsem.

"No a? Proč by mi mělo záležet na zatracené Lyře Allanové?" odsekl James. Její jméno vyplivl jako zkažené sousto.

Věnoval jsem mu nepříčetný pohled, ale nepokusil jsem se vytrhnout. Měl jsem o Lyru strach. Obrovský strach. Ale kdybych za ní šel, všechno bych pokazil. Všem ve třídě bych ukázal, že mi na ní záleží.

"Nedělej si iluze, Tichošlápku," sykl James, protože mu nejspíš došlo, jakým směrem se ubírají moje myšlenky. "Ona by o tebe takovou starost neměla."

Věnoval jsem mu poslední vytočený pohled. Byl jsem naštvaný. Ne kvůli tomu, co řekl, ale proto, že měl pravdu.

Lyra by o mě starost neměla.

"Pane Rosiere, vezměte slečnu Allanovou na marodku," rozkázal profesor. Měl nakrčené čelo a mezi obočím hlubokou, ustaranou vrásku. Viděl jsem na něm nesmírnou nervozitu a provinění. Nejspíš si vyčítal, že jejímu zranění nezabránil.

"Sám potřebuje na marodku," konstatoval Remus stojící vedle mě.

Musel jsem mu dát za pravdu. James Rosiera dost zřídil a Lyra ho málem dorazila. Jejich souboj mu dal zabrat. Bylo to na něm vidět. Ranka na čele sice nebyla nic hrozného, ale krvácela a krev z ní mu slepovala vlasy. Trochu kulhal na pravou nohu a s Lyrou v náručí to muselo být ještě horší.