Poslední čarodějka [MaraudersϟFF]

XVII. Dvanácterákovo odhalení

SIRIUS BLACK ── 8. října 1978

Cesta do Nebelvírské věže mi ještě nikdy nepřipadala tak dlouhá. Trochu jsem se motal, pořád jsem nebyl nejstřízlivější a hluboko v krku jsem stále cítil štiplavou stopu alkoholu. Zároveň mi bylo, světe div se, docela veselo. Nebyl jsem si úplně jistý, co to způsobilo, ale věděl jsem, že za to může Lyra Allanová.

Všechno, co jsem s ní dnes zažil, jsem měl obestřené hustou mlhou. Ovšem bylo jasné, že až vystřízlivím, všechno se mi to vrátí. A přesně toho jsem se bál. Možná nebyl nejlepší nápad nalít do sebe ty tři ležáky. Ani já sám potom nedokážu předvídat své chování...

Po krátké hádce s Buclatou dámou jsem se dostal do společenské místnosti a o pár okamžiků později jsem doslova vpadl do ložnice. Až na Jamese v ní nikdo nebyl, což mi přišlo trochu divné, ale rozhodně jsem nebyl ve stavu, abych se o to nějak víc zajímal.

"Užil sis to v Prasinkách?" sykl na mě James hned, jak jsem prošel dveřmi. Stál u své postele s rukama založenýma na hrudi a propadloval mě nepřátelským pohledem. Nechápal jsem, co mu přeletělo přes nos.

"Bylo to fajn," ucedil jsem a rozhodl se, že bude lepší změnit téma. V tomhle stavu bych mohl jednoduše prořeknout něco, čeho bych později litoval. "Kde jsou kluci?"

"Remus doučuje druháky a Peter šel do kuchyně pro něco na zub."

"Aha," pokrčil jsem rameny a dál se s ním nebavil. Přešel jsem ke své posteli a sundal si nejprve kabát a potom i košili. Nebyl jsem si jistý, ale zdálo se mi, že jsem z ní na vteřinu ucítil slabý závan jasmínové vůně...

"Možná bych tu otázku měl položit jinak," ušklíbl se Dvanácterák. "Užil sis svoje malé rande s Allanovou?"

Úplně jsem ztuhl a z obličeje se mi vytratila snad všechna barva. Všechno se ve mně vyostřilo jako čočka dalekohledu a moje vědomí na mě neodbytně křičelo: on to ví!

Bylo by snadné mu lhát, ale na to jsem byl příliš opilý. A unavený...

Chtěl jsem se ho zeptat: o čem to mluvíš, Jamesi? Ale včas jsem se zarazil. Viděl jsem na něm, že ví všechno, takže zapírat by bylo k ničemu. Jedině bych to zhoršil.

"Není to, jak to vypadá," odsekl jsem. Určitě se tady před ním nebudu plazit po podlaze. Jsem přece Black! "Nebylo to žádné rande."

"Jo? Tak co to bylo?" James mluvil klidně, vyrovnaně. Tak proč jsem měl pocit, že bych ho nejradši praštil?

"Jenom jsme se potkali a zakecali se, nic víc," zkoušel jsem z toho vybruslit, ale v hloubi duše jsem věděl, že je to marné.

James se pohrdlivě usmál a ostře se nadechl k odpovědi. Ale i když jsem tušil, co se chystá říct, stejně jsem cítil, jak se mi jeho slova zabodávají přímo do srdce.

„Já jsem vás viděl, Siriusi!" zvýšil hlas. „Tehdy na Astronomické věži. Já jsem vás viděl!"

"Chceš říct, že jsi mě špehoval?!" vybuchl jsem. "Jamesi, co to má sakra být?!"

"Nikoho jsem nešpehoval! Toho dne ses mě ptal, jestli s Lily plánujem jít na Astronomickou věž, pamatuješ? A když jsem se zeptal, koho si tam chceš vzít, dělal jsi kolem toho příšerný tajnosti! Tak mi to nedalo a musel jsem se tam jít podívat, protože jsem byl zvědavej! Ani ve snu by mě nenapadlo, že tě tam přistihnu s tou zmijí!"

"Takhle o ní nemluv!" vyjel jsem bezmyšlenkovitě. "Vůbec nic o ní nevíš."

"Viděl jsem, jak se k sobě máte! Tohle mezi vámi... ať už je to cokoliv... rozhodně nezačalo dneska a nemůžu uvěřit, že mi bez mrknutí oka lžeš do obličeje!"