• I'm Scared •

~2~

Jen jsem se na něj pomalu otočila.

„Udělej mi nějaký jídlo.. díky" pronesl, a válel se na gauči.
Na televizi mu hrál nějaký film.

„Já se ale musím jít učit" pronesla jsem potichu, a hned toho litovala.

„Učit se?" pronesl, a posadil se.

„Stejně z tebe nic nebude... nechápu po kom jseš tak blbá" pronesl a koukal na mě.

„Prostě mi táhni udělat něco k jídlu" dodal, a já na to už radši nic neřekla.

Rozešla jsem se tedy do kuchyně, a začala mu něco dělat.
Vůbec nevím co by si představoval.

Nakonec jsem mu udělala vajíčka, a přinesla mu to na stůl.

„Aspoň k něčemu jseš dobrá" pronesl a začal jíst.

„A pití?" zeptal se po chvilce, a položil přípor.

Hned jsem se rozešla do kuchyně, a vyndala mu pivo z lednice, nic jiného totiž nepije.

Mlčky jsem mu to položila na stůl.

„A teď vypadni.. ať už tě tady nevidím" pronesl a já se rozešla ke mně do pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře, a posadila se na postel.
Nebaví mě tenhle život.

Lehla jsem si na postel, a přemýšlela.
Nemusím se učit, nemusím nic.
Komu na tom záleží?

Otce zajímá jen chlast, a televize.
Nezáleží mu na mně, vlastně nikomu, tak proč tady pořád jsem?
Vždyť to nemá smysl, žiju jen pro to abych otcovi vařila, a on mě mlátil když je naštvaný?

Nikomu bych nechyběla, tak proč pořad trpím , to vše co mi dělá.
Už dávno jsem mohla být nahoře s mámou, je to lehký.

Okamžitě jsem tyhle myšlenky zahnala.
Možná mám na hovno život, ale jsem mladá.. neměla bych takhle přemýšlet.

- - - - - - - - - - - -

Na učení jsem se ani nepodívala, je to několik hodin od doby co jsem přišla ze školy.
Jen ležím na posteli, a koukám do stropu.

Najednou jsem uslyšela otce jak jde sem, okamžitě jsem se posadila do rohu postele, vím co mě čeká.
Nedělá to protože bych si to zasloužila, dělá to protože si na mně vybíjí zlost, protože ho to baví.

Otevřel dveře do mého pokoje, a okamžitě se rozešel ke mně. Strašně jsem se bála.

Když ke mně přišel, chytl mě za vlasy a vytáhl z postele, vyjekla jsem bolestí.

Skončila jsem na zemi, a on nademnou stál.
Skrčil se ke mně, a chytl mě za čelist.
Do očí se mi nahrnuli slzy.

„Připomínáš mi tvoji matku... jenže ty jseš malá coura" pronesl, a dal mi facku.

Zvedl se, a párkrát do mě kopl.
Něco po mně řval, ale to jsem nevnímala protože jsem se svíjela v bolestech.

„Proč?" pronesla jsem potichu, a po tvářích mi stékali slzy.

„Proč?" zeptal se a opět si ke mně klekl.
Chytl mě za vlasy abych se mu koukala do očí.

„Protože jseš malý parchant, který se neumí chovat" prskl na mě.

„Tvoje matka mi tě nechala na krku" dodal, a pak mě pustil.
Bez jakéhokoliv dalšího slova odešel.

Posadila jsem se a dala si nohy k tělu, začala jsem brečet ještě víc.
Tenhle život nemá opravdu smysl, vždyť si na mně akorát vybíjí zlost.

Natáhla jsem se k mojí tašce, a vytáhla z ní pytlíček.
Ve kterým se zkrývala čepel od žiletky, ( nevím jak jinak to nazvat, ale snad každý ví jak to vypadá )nosím to sebou všude.
Vyndala jsem ji, a chvíli na ní koukala. Při pohledu na ní, mě pálí ostatní jizvy na těle.

Vyhrnula jsem si rukáv, a přiložila čepel k ruce.
Koukala jsem na moje starý jizvy, způsobeny tou samou čepelí.

„Jseš zbytečná" pronesla jsem potichu, a přejela si tím po ruce.
Udělala jsem to ještě dvakrát a pak čepel položila, hned jsem se cítila líp.

V tuhle chvíli nemyslím na nic špatného, co se mi děje v životě.
V tu chvíli myslím jenom na bolest řezných ran.

Koukla jsem se na svojí ruku, z rán se mi spustila krev.
Pomalu jsem se zvedla ze země, a rozešla se do koupelny.
Vzala jsem několik ubrousků, a přiložila to k ruce.
Jenže to hnedka prosáklo, šla jsem k umyvadlu, a dala ruku pod studenou vodu.

Nějakou dobu jsem seděla u umyvadla, a po mojí ruce stékala studená voda.
Plakala jsem, takže tohle je můj život?
Nechci takový život, je mi 16.

Vypnula jsem vodu, a k ruce si přiložila ručník, abych ji usušila.
Stáhla jsem si rukáv , a rozešla se do mého pokoje.
Lehla jsem si na postel, a začala brečet.
Čím jsem si tento život zasloužila?

★    ★

Vycházím do školy, dneska se cítím strašně, vůbec se mi nikam nechce.
Ale když o tom tak přemýšlím, asi je to furt lepší než zůstat doma s otcem.

Dojdu do školy, a sundám si bundu.
Mikinu si nechám, ne že by mi byla zima, ale nevzala jsem si tričko s dlouhým rukávem, a opravdu nepotřebuji aby to někdo viděl.

Rozešla jsem se do mojí třídy, kde jsem se posadila do mé lavice.

Vytáhla jsem si věci na hodinu, a mlčky čekala než zazvoní.
Než zazvonilo na hodinu, přisedl si ke mně ten kluk s černými vlasy.

Polkla jsem, a jako vždy se od něj odsunula.
Co pořád chce?

„Mě tak napadlo, možná se s námi nechceš bavit kvůli tomu jak vypadáme” pronesl a nadzvedl obočí.

„Nebo se nás bojíš?” zeptal se.
Neodpověděla jsem mu, a jen na něj koukala, nemůžu mu přece říct.
"Ano, bojím se vás"

„Já bych řekl že ji rodiče nenaučili slušnému chování” pronesl ten druhý, radši jsem se na něj ani nepodívala.

„Umíš vůbec mluvit?” dodal nepříjemně.

„Tome nebuď na ní hned takový” pronesl ten černovlasý, myslím že..Bill?

„Jaký? Snažíš se, a ona s tebou ani nemluví... ještě se odsune, jako by si byl prašivej” pronesl, a koukal na mě.

„Podle mě se bojí” pronesl Bill.

„Jo..to by měla” odpověděl Tom, a já zaklopila hlavu.
Nesnáším takový kluky.

„Nevšímej si ho... mě se bát nemusíš” pronesl, a usmál se.
Chtěl mi položit ruku na rameno, ale já uhnula.

Podívala jsem se na něj, a on na mě.

„No nic..tak já půjdu” pronesl a zvedl se.
Ještě než oba odešli, jsem se podívala na toho kluka s dredama, upřeně na mě koukal nepříjemným pohledem.
Ihned jsem se podívala jinam.

★   ★   ★

Tento typ pribehu jsem chtela napsat uz dele, a ted kdyz jsem se k tomu konecne dostala tak mi přijde, ze to neni nic pro me.
Prijde mi, ze tam je vsechno uplne spatne, a ma to vylozene i spatny dej, a to jsme teprve u druhy kapitoly.

Kazdopadne jak jsem rikala, je to jen na zkousku takze se muze stat, ze se tomuhle pribehu venovat nebud.

Bara.