• I'm Scared •

~1~

Každý den je stejný jako ten druhý, už to nemá ani smysl.

Cela rozlámaná jsem vylezla z postele, a rozešla se potichu do koupelny.

Nesmím vzbudit otce, jinak vím co mě čeká.

V koupelně jsem si udělala skin care a potom si vyčistila zuby.
Ještě jsem se učesala a pak se v mém pokoji převlékla do džínu, a trička s dlouhým rukávem.

Jako poslední jsem si nanesla trochu make upu, a pak jsem opustit můj pokoj.

S taškou na zádech jsem se potichu snažila dostat k hlavním dveřím.
Když už jsem myslela že mám vyhráno, otočila jsem se, a omylem shodila vazů na poličce.
Rozbila se.

Hlasitě jsem polkla, slyšela jsem jak se otec probouzí.
Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem, byla jsem jako přikována na místě, strašně jsem se bála.

Když jsem se koukla pod nohy, všimla jsem si, že ta váza byl dárek který jednou dal otec mámě.
Teď jsem se bála ještě víc.

Než jsem se vzpamatovala, slyšela jsem jeho odporný hlas.

„Neříkal jsem ti náhodou ať mě nebudíš když spím” zakřičel.

„Co jsi to zase provedla..to si ukli-” nedořekl to, a došel ke mně.
Chytl mě za vlasy, a já sykla bolestí.

„Rozbila si matčinu vázu?” pronesl skrze zuby.

„Nechtěla jsem..bylo to omylem” pronesla jsem potichu, a snažila se udržet slzy, opravdu bolelo jak mě držel.

„Zkurvíš všechno na co sáhneš” zakřičel mi do obličeje.

„Jseš úplně zbytečná, proč jsme vůbec měli dceru?” pronesl, a koukal na mě.
Pořád mě držel za vlasy, trhl s nimi dolů, takže jsem spadla, a sykla bolestí.

„Ukliď to” sykl, a odešel do obýváku.

Musím jít do školy, ale taky to musím udělat, jinak by mě zmlátil, jak má ve zvyku.

Došla jsem si pro koště, a začala uklízet.

- - - - - - - - -

Vycházím z toho prokletého domu,a jdu do školy.
Už jsem zmeškala tak hodinu a půl školy, ale přesto tam musím.

Škola je další místo které nenávidím, první je můj domov, ani nevim jestli tomu můžu říkat domov, když tam ziju s tou zrůdou která se nazývá otcem.
Tolik mi chybí máma.

Došla jsem do školy, a jen se svlékla, poté jsem se hned rozešla do třídy.

Je hodina, a já tam prostě nedokážu vejít, bojím se.
Vadí mi to jak na mě všichni koukají, a já musím odůvodnit proč jsem přišla pozdě.

Radši počkám než zazvoní na přestávku, a pak tam půjdu.

Uběhlo asi 15 minut, a zazvonilo. Učitelka vešla ze třídy, a rozešla se někam po chodbě.
Já vešla do třídy, a usadila se na moje místo.

Všimla jsem si dvou kluků, nejspíš tady jsou nový.
Jejich pohledy jsou ale nepříjemný, nemám z nich dobrý pocit. Děsí mě.

Odvrátila jsem od nich pohled, a snažila si dělat svoje, tak jako vždy.
Ani nevíte jak jsem šťastná že sedím sama v lavici, nedokážu si představit že by vedle mě někdo seděl.

Zrovna v tuhle chvíli, když jsem měla tyhle myšlenky, si ke mně přisedl jeden z těch kluků.

Odsunula jsem se od něj, a podívala se na něj.
Byl jiný než ostatní, černý oblečení, černý vlasy, černý nehty.
Tenhle typ kluků mě vždycky děsil.

Jen jsem na něj mlčky koulala.

„Nechtěl jsem tě vyděsit, já jenže ty tady sedíš tak sama , a my jsme tady nový.
Tak mě napadlo jestli se nechceš poznat?” pronesl. Zněl mile, ale každý se umí přetvařovat.

Jen jsem zakývala hlavou na náznak ne, bála jsem se jeho reakce, třeba že se naštve, nebo mě uhodí.
Nic z toho se však nestalo, s úsměvem ke mně natáhl ruku.

„Tak se aspoň představím...jsem Bill” odpověděl. Koukala jsem na jeho ruku, ale nepřijmula ji.

„Bille ser na ní, očividně o nás nestojí” pronesl ten druhý který mě doslova propaloval pohledem.
Okamžitě jsem od něj odvrátila pohled, přesně takhle na mě kouká otec, když udělám něco špatně, nebo když ho neposlechnu.

„To je Tom..” pronesl.

„Kdyby sis to rozmyslela, můžeš za námi kdykoliv přijít” dodal ten Bill, a poté se zvedl.
Odešli ke svojí lavici, a já si oddechla, nevěřím jim, a už vůbec ne tomu druhému s dredama.
Proč se na mě tak dívá?

- - - - - - - - - - - - -

Vycházím ze školy, a tak jako vždy, jdu tím nejpomalejším krokem, nechci domů.

Cesta domů trvá takových 10 minut, s mojí chůzí takových 20 minut, víc asi ne.

Tak strašně ráda bych opět žila život kdy tady ještě byla mamka, všechno bylo krásný.

A můj otec mě miloval, tak jak by správný otec měl.
Jenže po její smrti, začal pít, a všechno šlo rychle z kopce.

Došla jsem domů, a potichu se svlékla.
Otec nejspíš nespí, ale i tak je lepší být potichu, dokáže ho naštvat jakákoliv maličkost.

Poté jsem se pomalu rozešla do pokoje.

„Tracy..” oslovil mě jeho hlas, a já se zastavila.

★   ★   ★

Tento pribeh je jenom na zkousku, nemám ho nijak dopredu promysleny, takze se muze stat ze ho smazu.

Kazdopadne jsem to chtela zkusit protoze pribeh " i would never fall in love w him" se nam blizi ke konci.

Bara.