Dnes v noci mne ještě napadlo, že by se slušelo závěrem mého psaní poděkovat a zároveň požádat o odpuštění. Požádat o odpuštění všechny, kterým mé rozhodnutí či jednání kdy v životě způsobilo bolest, zranění na duši či smutek. Nikdy nebylo mým cílem někomu ublížit, ale jsem člověk nedokonalý a chybující, občas ztracený v tomto světě. Přijměte proto prosím Vy všichni moji upřímnou omluvu. A poděkovat chci všem těm, které mi život přivedl do cesty, všem těm, kteří mne na té mé cestě nějakým způsobem doprovázeli, pomohli, obohatili a inspirovali. Vědomě či nevědomě. Všem těm, kteří mi do života přinesli světlo i tmu. A všem těm, kteří mi připravili v životě nějakou lekci, snad jsem se díky nim stal lepším člověkem. Těm, kterým kdy na mně záleželo a kteří stáli při mně. Není důležitý jejich počet, ale to, že existují. A také těm, kteří se objevují a zase mizí, ale zanechají Vám svoje poselství. Těm, kteří se prostě zčista jasna objeví, když to nejméně čekáte a zachrání Vám třeba život, aniž by o tom vůbec sami věděli. Ale i těm, kteří mi v životě nejvíce ublížili, kteří moje srdce i duši rozervali na kusy, těm kteří mne rozdupali a nechali pohozeného v blátě. Děkuji tedy Vám všem. A také sobě, stejně jako Vám všem přeji hodně sil, poprat se se životem a nepřízní osudu, aby cesta ještě neskončila, tam někde, letem měsíční krajinou...
YOU ARE READING
Cesta
RandomZápisky jedné ztracené duše, psané obvykle v hodině mezi psem a vlkem. Neumím psát, všechno jsou to jen autentické zápisky bolavé duše, kdy ruka píše přepis pocitů a vzpomínek letících hlavou. Je to katarze, pohled do hlubin mého nitra bez příkras...
