Cesta

5. Vědomí

Je čtvrt na pět. Dnes se tělo vzbudilo o 15 minut déle. Dle dostupných informací, tahle nespavost nebo buzení v tuto hodinu je prý způsobeno hormonální nerovnováhou, kterou spustí stresová situace. Hlava opět roztáčí svůj kolotoč. Úzkost funguje podobně, jako centrifuga - mačká a ždímá Vás až máte pocit, že budete zvracet. Už se ani nesnažíte znovu usnout, otevíráte mobil a tupě zíráte do svítící obrazovky s nápadem zase pár svých pocitů uložit do slov. Co máte ale psát? Že je to pořád dokola, den za dnem, stále stejné? Že ta díra se nezacelila, že pořád zeje prázdnotou a ta prázdnota Vás úplně požírá? Jedno se však přece jen změnilo. Uvědomění. Uvědomění si konce. Nebo ztráta naděje. Obojí vyjde nastejno. Už nečekáte, že přijde zázrak, víra v něj je téměř úplně pryč. To vědomí nevyhnutelnosti konce je jako kdyby Vám na prsa posadili plně obsazený autobus. Ten konec naděje, že se vrátí to, o co jste tak strašně dlouho usilovali, o co jste roky bojovali s celým světem, to, o co jediné jste stáli. O lásku. O lásku TĚCH, kteří jsou pryč. Těch, po kterých zbyly jen vzpomínky, fotky, pár krabic věcí a bolest. Ta obrovská bolest, která už nikdy nezmizí, bolest, která se nedá ničím vyléčit a se kterou se jen budete muset naučit žít. Přestože si to nechcete přiznat, víte to. Oni se prostě rozhodli a nikdy už se nevrátí zpět. A Vy to musíte přijmout, přestože nechcete. Jenže někdy by člověk prostě raději nevěděl. Je to jako s tou Schrödingerovou kočkou. Dokud neotevřete krabici doufáte, že kočka je pořád živá. Stejně jako Vaše naděje. Bez ní už jen zažíváte stavy mezi letargií a agónií, Vaše tělo sice nějak funguje v automatickém modu, ale život pro Vás je jen další a další prázdný den, který se pouze snažíte přežít. Kolik se jich dá ještě vydržet? A kde najít vůli chtít vůbec žít dál? Kde najít novou naději, že život bude mít ještě nějaký smysl?