Láska. To nejlepší a zároveň nejhorší, co jste v životě poznali. To, co dělá ze tmy světlo a ze světla tmu. To, na co čekáte když sedíte v temnotě, aby rozzářilo Vaši duši a srdce. To, co z té záře udělá opět nejčernější tmu. Je největším paradoxem. Toužíte po ní a nenávidíte ji. Dává Vám křídla i sráží Vás na úplné dno. Chcete ji dávat i dostávat a nejste schopni ji ovládat, ona ovládá Vás. Zapálí Vás jako pochodeň, aby Vás poté uhasila jako monzunový déšť a pohodila do hlubokého bahna bolesti. Když ji máte, snažíte se ji zachytit, pevně ji stisknout a nepustit. Marně. Toužíte ji dostávat od lidí, které milujete a jen málokdy se Vám to podaří. Většinou nejvíce prahnete po lásce tam, kde se Vám jí nedostává a čím více ji potřebujete, tím více se Vám vzdaluje. Točíte se v bludném kruhu, kde láska vytváří další a další zranění. Toužíte po tom, aby Vás někdo přijmul a miloval. Ten někdo, koho milujete Vy. Ale ať se snažíte sebevíc, nedaří se Vám to. Nenávidíte se za to. Nakonec se nenávidíte tak, že Vás napadá to trápení ukončit a raději zemřít. Jenže pořád v skrytu duše bytostně doufáte, že se k Vám zase láska milované osoby vrátí a Vy opět zahoříte tím mocným plamenem, který už nikdy neuhasne. Dali byste za to i svůj život. A pak se probudíte, v půl čtvrté ráno, sami, do temného a ztichlého pokoje a víte, že temnota neskončila. Že bolest není o nic menší, než včera...
YOU ARE READING
Cesta
RandomZápisky jedné ztracené duše, psané obvykle v hodině mezi psem a vlkem. Neumím psát, všechno jsou to jen autentické zápisky bolavé duše, kdy ruka píše přepis pocitů a vzpomínek letících hlavou. Je to katarze, pohled do hlubin mého nitra bez příkras...
