6. Poprvé

37 1 0
                                    

Někdy se Vám může stát, že místo spánku kolem třetí hodiny ranní rekapitulujete svůj život. A dostanete se i ke vzpomínkám na chvíle, kdy se Vám už žít moc nechtělo. Poprvé mne myšlenka na to, ukončit svůj život napadla když mi bylo čtrnáct. Bylo to při mém dalším útěku z domu. Ten pocit, že nemáte nikoho, kdo by se Vás zastal, kdo by řekl, že nejste tak špatní, jak o Vás mluví doma, že nejste bezcenní. Že přece máte nějakou hodnotu, pro kterou Vás někdo může mít rád. Že kromě bití a nadávek si zasloužíte i lásku. Ten pocit mne přivedl až sem. Je Vám čtrnáct a stojíte na kolejích. V hlavě se Vám honí všechno možné, vztek, bolest, touha i strach. Stojíte a čekáte. Jste nešťastní a zlomení. Přemýšlíte, co budete v ten moment cítit, jestli to bude bolet. A jestli se to povede. Jestli to bude opravdu konec. Je tma. Jste otupělí, ale přesto vnímáte. Posloucháte, jestli už slyšíte přijíždět vlak. Chcete aby už jel. Bojíte se, ale zároveň si nemůžete pomoci. Nevidíte ve svém životě důvod dál žít, všechno Vám přijde k ničemu. „Závidíte" svým kamarádům jejich životy, tak zdánlivě dokonalé a šťastné. Jejich rodiče, zázemí, teplo domova. To, co byste sami rádi měli, ale ať děláte, co děláte, nemáte. Je Vám čtrnáct, o životě máte jen pramalou představu. Vaše vidění světa je formováno převážně Vaším dětstvím. Tím, co jste doposud prožili. Nemáte ponětí o psychologii, farmakologii, psychoterapii. Vaše možnosti a zkušenosti jsou omezené Vaším věkem a okolím. Komu se máte svěřit? S kým to máte probrat? S kamarády? S učitelkou? Kam si máte zavolat o pomoc? Nevíte co s tím. A tak stojíte na kolejích a čekáte. A vlak stále nejede. Začne Vás přemáhat ta bolest a lítost nad tím, jak jste Vy osobně úplně k ničemu. Sednete si na koleje a pláčete. Pláčete tak, že Vám v tu chvíli je všechno úplně jedno, i to, jestli jede vlak. Ten pláč Vás úplně pohltí. Ale také vyčerpá. A tak úplně vyčerpaní, emočně i fyzicky, se schoulíte do klubíčka a svalíte se vedle náspu. Ležíte a jste příliš vyčerpaní, než abyste přemýšleli. A vlak stále nejede. Nevíte, jak dlouho ležíte, minuta může být hodina, stejně jako hodina se může zdát jako minuta. Nakonec Vás ale přemůže zima a chlad, Vaše tělo se nekontrolovaně třese a tak se zvednete a mechanicky, rezignovaně jdete. Jdete „domů". A taky se na sebe zlobíte, že se Vám to dnes nepovedlo. Ale možná doufáte, že to, že vlak nepřijel bylo znamení, že se třeba ve Vašem životě objeví někdo, kdo Vás bude mít konečně rád, pro koho budete mít nějakou hodnotu. To ale ještě nevíte, že Vás to bude bolet stejně, ne-li více...

CestaWhere stories live. Discover now