After the rain

26. kapitola

Vzbudilo mě vibrování mobilu oznamující příchozí zprávu. Ospale jsem chmátla po telefonu s četnými nadávkami proklínající adresáta.
Ahoj Kristy, nemohla bys za mě dneska prosím vzít rádio? Potřebovala bych si dneska něco zařídit. Alex
Super! Ulevila jsem si pro změnu slušně. Nechtělo se mi ani za mák, ale Alex mi už několikrát pomohla, když jsem potřebovala já, tak by to ode mě bylo fér. Odepsala jsem ji, že jí ráda pomohu. Domluvili jsme se spolu, kdy mám přijít. Zbýval mi ještě nějaký čas. Připravila jsem si tašku na plavání. Měla jsem chuť si trochu protáhnout tělo a uvolnit ho od stresu z posledních dní.  Neustálé slídění Adama pod okny mě začínalo vyvádět z míry. Nebylo to občasné okounění, které teda samo o sobě je nepříjemné, ale tohle už začínalo překračovat všechny meze normality. Téměř každý večer slídil u mých oken. Opakovaně mi posílal smsky, v kterých barvitě popisoval moje oblečení. Negativně komentoval, když jsem se s někým bavila. Pronásledoval mě na každém kroku a už se to nedalo snést. Rozhodla jsem se, že to musím oznámit na policii.
Po plavání jsem se cítila alespoň lehce uvolněná. Fyzická únava vyrovnávala tu psychickou. Necítila jsem se ve své kůži. V obličeji jsem byla bledá, pod očima kruhy a pozitivní nálady by se ve mě nedořezalo. V noci jsem nemohla spát. Neustále mě budily zlé sny ať už v nich byl Adam nebo se něco stalo Bingovi.
Směna v rádiu byla zdlouhavá. Pozitivní bylo, že jsem nic nezvrzala, nepřeřekla jsem se ani jednou, jazyk se mi také nepletl, alespoň pracovně jsem nebyla úplně k ničemu. Přesto mě to poslední dobou moc nebavilo a práce ve mě nevyvolávala šťastné pocity jako tomu bývalo. Po směnách jsem chodila s Bingem víc z povinnosti než z radosti a celkově se můj život proměnil v každodenní stereotyp a strach, kdy mi zase pípne zpráva. Kamarády jsem skoro nevídala, protože mě nebavilo poslouchat, jak šíleně vypadám a že bych s tím měla začít něco dělat. Vlastně už jsem jim ani neříkala o Adamovi. Bylo mi čím dál více trapně sdílet svoje zděšení a starosti. Svůj stav jsem sváděla na únavy z práce, což mi všichni uvěřili vzhledem k tomu, že jsem pracovala téměř neustále. Za chvilku měl začít další semestr. Nic mě neděsilo víc.

Po zabzučení vchodových dveří zatáhnu za kliku a odhodlaně vstoupím dovnitř. Cestou potkám milou policistku, která mě vřele navede do správného patra policejní stanice. Moje napětí stále stoupá. Nevím, jestli to je způsobeno respektem z uniforem nebo to je způsobeno nepříjemnou situací, které hodlám čelit.
"Dobrý den, vy jdete oznámit ten stalking?" Řekl mile pohledný policista. Nervozitu ze mě musel cítit na sto honů.
"Dobrý den, ano jdu."
"Máte nějaký důkaz pro své tvrzení?" Zeptal se. Snažil se působit mile, ale podle tónu, kterým se mnou mluvil na mě spíš působil jako kdybych si všechno vymýšlela. Ani jsem neodpověděla a rovnou mu ukázala zprávy, které mi chodí.
"Dobře. Já to všechno sepíšu do protokolu. Je dobře, že na zprávy nereagujete, v tom pokračujte. Děje se ještě něco dalšího?"
Vylíčila jsem mu vše, co se mi zatím stalo a řekla jsem mu i o fotkách. Souhlasil s tím, že mu fotky ukazovat nemusím, protože důkazů bylo víc než dost.
"Vyhněte se jakémukoliv kontaktu. Neodepisujte, nejlépe se venku pohybujte v doprovodu, aby vás nemohl jakkoliv konfrontovat."
"To bych ráda, ale on je to můj spolužák a za týden mi začíná škola..." šeptla jsem.
"No... Zkuste si zařídit individuální plán, případně pokud dojde k přímé konfrontaci, okamžitě kontaktujte 158!"
"Super!" Vzdychla jsem. Tak on mě sleduje na každém kroku a ještě mi zakážou chodit do školy.
Ještě jsem se snažila vykomunikovat nějaké jiné řešení, ale nic rozuměnějšího jsme nevymysleli. Přišla jsem si stejně v prdeli jako předtím. Dokud mě nenapadne fyzicky, nebudeme to řešit. Tak si počkáme až mě někde ubodá a aspoň bude konečně případ. Výborný.
Mrazivý vzduch mě fackoval z jedné tváře do druhé. Stála jsem před budovou několik minut bez sebemenšího pohybu a snažila se nabrat zbytek sil. Bylo mi na zvracení. Začal mi zvonit mobil.
"Ano?" Promluvila jsem nejistě.
"Mohla bys hned přijít do rádia, prosím? Nechci to řešit po telefonu," Řekl odtažitě šéf. Jeho tón hlasu ve mě zasil další semínko strachu, které klíčilo rychleji a rychleji. Přitakala jsem a vydala se na cestu. Vzala jsem si taxík, abych tam byla co nejdříve a svoje trápení ukončila co nejdříve. Nepotřebovala jsem další stres. Hrudník jsem měla stažený a ztěžka se mi dýchalo.
"To byla rychlost," pousmál se, "to co ti ale potřebuju říct, respektive ukázat se ti nebude líbit. Posaď se, prosím," řekl a zavřel dveře od své kanceláře.
"Musím tě ujistit, že o tom nikdo neví, jen já. Kdybych to věděl, neotevíral bych to, ale přeci jen jsme rádio a takové věci nás zajímají. Nečekal jsem ale, že se to bude týkat tebe."
"Tak už to vyklop, prosím. Co se stalo?"
"Před půl hodinou mi tohle přišlo do zprávy." Řekl a otočil monitor počítače tak, abych na něj krásně viděla. Radši bych neviděla. Moje fotka. Nahá fotka.
"Chybami se člověk učí..."
"Co?" Vyhrkla jsem ze sebe.
"No... tohle k tomu ten někdo napsal. Přišlo to anonymně."
Mlčela jsem. Mlčela  a nevěděla co na to říct. Hlava se mi točila a před očima se mi dělaly mžitky.
"Poslední dobou nejsi ve své kůži. Jsi v pořádku?" Zeptal se mě.
"Řeším to s policií. Prosím tě, nikomu o tom neříkej. Nikomu to neukazuj," po tváři mi stekla slza.
"Smazáno." Jak řekl, tak hned udělal.
"Děkuji," řekla jsem a byla na odchodu.
"Kdyby si něco potřebovala, stačí říct! Opravdu se neboj..." řekl a vroucně se na mě usmál. Kývla jsem a odešla. Potřebovala jsem na vzduch, ale jakmile jsem odešla z kanceláře zvedl se mi žaludek. Utíkala jsem na záchod. Žaludek dělal přemety a mě bylo čím dál hůř. Seděla jsem u záchodové mísy a slzy mi tekly proudem. Nedokázala jsem je zastavit. Tiše jsem seděla a slzy mi tekly po tvářích. Zavibrovala mi zpráva.
Příště si to s tou policií rozmyslíš, náno!
Žaludek udělal další přemet a já se znovu pozvracela.