After the rain

7. kapitola

Nechápu, co to do něj zase vjelo. Nemyslím si, že by do mě byl zamilovaný. Nikdy se tak ke mně nechoval, vždy měl jednou za čas nějaké narážky, nejčastěji když v sobě měl nějaký alkohol. Tohle přeci nemohla být láska. Tohle jsem odsuzovala. Nešlo o to, že se napil, ale víc mi šlo o to chování k lidem. Nechoval se pak hezky a tohle úlisný chování mi šlo proti srsti. Ještě ke všemu ten zápach alkoholu z úst. Zvedal se mi z toho žaludek.
Mrzelo mě to na něj. Vždy jsem ho měla ráda. Byl to můj dobrý kamarád, byli jsme tým. Ale něco mi říká, že bych naše přátelství, ať už je jakékoliv měla utnout. Touhle scénou to opravdu přehnal. Nikdy by se to nezlepšilo. Nedospěl by a já se nehodlám před ostatními tvářit, že je vše v pořádku, protože není. Ani z daleka. Tenkrát to zašlo příliš daleko. A očividně další šanci zahodil. A já nehodlám dávat nové šance do nekonečna.

V chatce jsem se necítila dobře. Rozhodla jsem se nenápadně vykrást na vzduch. Sednout si někam k vodě, daleko od lidí, problému. Být sama se sebou. Přemýšlet.

Venku bylo chladno, vzala jsem si deku, abych se do ní mohla zabalit. Abych měla pocit, že mě něco chrání. Že jsem v bezpečí. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že pláč moje problémy nevyřeší. Cítila jsem se hrozně sama. Měla jsem kamarády, kterým jsem se mohla svěřit, ale jinak jsem byla sama. Mamka se o mě nezajímala a táta tu není. Nechápala jsem to. Nechápala jsem muže, tak jako jsem nikdy nepochopila jeho.

Obrnila jsem se proti mužům, bránila jsem se jim, neotevírala lásce. Hlavním důvodem byl strach z toho, co by se stalo. Věřím, že by to bylo z počátku krásné, nezapomenutelné, ale jak dlouho. Viděla jsem to u rodičů. U lidí, kteří mi lásku měli ukázat. Jestli tohle měla být láska, děkuji, ale nechci.

Venku jsem seděla do té doby, než se začalo rozednívat. Měla jsem zmrzlé konečky prstů a pocit prázdnoty se rozrůstal. Usoudila jsem, že spíš než samotu potřebuji obejmout a utěšit. Chtěla jsem za Samem. Potřebovala jsem to. Svěřit se někomu, komu na mně upřímně záleželo. Spal na gauči v obývacím pokoji. Vedle na křesle spal jen Blbec a ten vypadal dost vyčerpaně. Nemyslela jsem si, že bych ho vzbudila.

"Hej Sami, můžu k tobě?" zeptala jsem se jemně mu poklepala na rameno. On jen zabručel a odkryl ze sebe deku, abych k němu mohla vlézt. Prostorný gauč výhodou.

"Jsi zmrzlá," konstatoval.

"Venku je zima."

Asi mu moje odpověď přišla divná, a nebo se zarazil nad tím, že jsem promrzlá z venku?

"Všechno v pořádku?" zeptal se. Snažil se otevřít oči a zkontrolovat mě pohledem.

"Jako vždy," řekla jsem. Popravdě jsem cítila, jak mě moje starosti a prázdnota opouští. Jako by mužské objetí léčilo. Myslím, že jsem usnula, protože mě probudil hluk.

"Ty vole, takhle jsem jí naposledy viděl tenkrát!" křikl Sam, "říkal jsem, že jestli se jí ještě někdy dotkneš, zabiju tě!"

Hrozně jsem se vyděsila. Nechtěla jsem, aby se prali. A už vůbec ne, aby jejich řev někoho vzbudil. Vylítla jsem z gauče rovnou mezi ně.

"Kluci dost!!! Okamžitě! Vzbudíte ostatní!" křikla jsem polohlasem a chytla Sama za tričko a snažila se ho odtáhnout stranou.

"Už mě tohle fakt nebaví..." řekla jsem naštvaně a odešla. Vrchol prostě. Nevím, co si furt musí dokazovat. Seděla jsem nahoře na balkóně. O pokrčené nohy jsem se dívala ven a pozorovala venek. Těšila jsem se, že si odpočinem, zažijeme srandu, budeme turistovat, hrát si s Achillem a ne, že to bude takové. Měla jsem chuť sbalit tašku a odjet.

"Můžu?" ozvalo se ťukání na dveře. Otočila jsem se a tam stál Blbec. Vypadal nejistě.

"Pro mě za mě," řekla jsem lhostejně a opět se dívala před sebe.

"Nechceš si promluvit?" zeptal se. Jeho pohled mi prozradit, že ho naše hádka vzbudila. Chtěla jsem zjistit, kolik toho ví, abych mu zabránila to někde šířit.

"Kolik jsi slyšel?"

"Po pravdě?" odmlčel se. Já přikývla. "Slyšel jsem už ten včerejší rozhovor s Tedym." V šoku jsem se na něj podívala a hned, jak můj mozek vyhodnotil, co řekl, podívala jsem se zpátky před sebe.

"Nemusíš o tom mluvit, myslím, že jsem pochopil o co šlo. Takhle by se nikdo neměl k ženě chovat."

Trochu jsem vyprskla smíchy. Přišlo mi to vlastně vtipné, když si vybavíte, jak do mě neustále ryje a pošťuchuje mě.

"Jasný. Taky do sebe slušně jdeme, ale musíš uznat že to je hodně něco jiného."

"Jo to máš pravdu, promiň. Vlastně bych se ti asi měla omluvit i za to chování předtím. Není to nic osobního, jen dvakrát nemusím vojáky."

"Proč?" zeptal se nechápavě.

"Nevěřím jim." Pořád vypadal nechápavě, ale nerýpal do toho. Asi mě nechtěl nutit mluvit, když jsem sama nechtěla.

"Nemůžeš se ale zlobit na Sama, že tě chce bránit. On to neřekne, ale jsi pro něj důležitá."

"Třeba nechci, aby mě někdo bránil."

"Každý to potřebuje. Úplně každý. Jenom někdo nemá vůbec nikoho, kdo by se za něj postavil, a tak musí cizí lidi. Ale každý má nějakého ochránce, který by za něj i život položil."

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Měl pravdu, ale byl Sam opravdu ten můj ochránce?

"A kdo chrání tebe?" zeptala jsem se a podívala se mu do očí.