After the rain

19. kapitola

Nic ve vás nevyvolá tolik myšlenek a vzpomínek jako když spíte po delší době opět ve svém dětském pokoji. Pokoji, ve kterém jste vyrůstali. Pokoji, odkud se braly všechny vaše pubertální nejistoty, zážitky a očekávání. Jen tak jsem ležela na posteli a přemýšlela, co bych řekla svému patnáctiletému já. Sice to není taková doba, a přesto bych se nepoznávala. Vzpomínala jsem na svá bujará léta, kdy jsme s Val utíkali i přes zákaz ven oknem. Dny, kdy jsem s Tedym lezli po stromech i to, jak jsem spadla a narazila si prdel. Lítali jsme na kolech po celé naší čtvrti, vozili se na sedadle či na řídítkách, a pak si celý den stěžovali, jak nás bolí kostrč. Odřená kolena, bolavé břicho od smíchu a pozdní příchody domů. Jedno vím jistě, měla jsem úžasné dětství, protože jsem ho měla. I přes to všechno, co se mi dělo doma jsem měla skvělé kamarády, kteří mě drželi, když já nemohla. Jejich čas mě přiváděl na jiné myšlenky. Všechno to jsou vzpomínky, které mi už nikdo nikdy nevezme. Přátelství, která doufejme potrvají věčně, i když ne všechna.

Vánoce, čas lásky, pokoje, kdy rodina tráví společné chvilky u stromečku. Rozbalují dárky a jsou šťastni, když mají jeden druhého. Pravdou je, že jsem na Vánoce moc nejezdila domů. Od té doby, co táta odešel za Helen neměla mamka náladu trávit svátky společně a připomínat si, že tu není. Myslím si, že je sama neslavila, ale vlastně ani sama nevím, co dělala. Já bývala ve svém bytě, koukala celý den na pohádky a vlastně jsem byla spokojená sama se sebou, v klidu, v pokoji. Jen někdo chyběl. Občas mě přemohla nálada sebelítosti, smutku a samoty. Většinu chvil jsem si to všechno užívala. Mám svůj klid ráda a nesnáším, když jsou svátky vyhrocené, všechno musí být tip ťop, nikde ani smítko prachu, navařeno, napečeno, ale vlastně pohodu nahrazuje stres, zda je všechno připraveno. Místo pohádek se uklízí, vaří a maká. Jste rádi, když si večer sednete u štědrovečerní večeře, ale vlastně jste tak moc unavení, že se těšíte do postele.
Šílený!

Letos snad vše bude jinak. Pozvala mě mamka, abych tenhle rok strávila Vánoce s ní a užili jsme si je jako už dlouho ne. Byla jsem z jejího pozvání překvapená, ale vlastně mile.
„Mami, pustím pohádku a vrhnu se na salát," zaburácím nadšeným hlasem.
„Dobře, jakou dávají?"
„Peklo s princeznou," odpověděla jsem. Tuhle pohádku jsem měla ráda. Vlastně jsem si v celku užívala všechny novější pohádky, protože jsem nesnášela všechny před rokem 90. Devadesátky byly v lecčem nepodařené. Rýplo si moje podvědomí. Přestala jsem přemýšlet nad kravinami a začala jsem loupat brambory.
„Mami, proč si těch brambor uvařila tolik?" ozvala jsem se nechápavě. Jsme přeci jen dvě a Otesánci nejsme, pokud se nemýlím.
„Vlastně jsem s tebou chtěla o něčem mluvit," řekla vážným tónem. Ajéje, co to zas bude za bombu, pomyslela jsem si.
„Pozvala jsem na večeři někoho, koho jsme poznala před nějakým časem. Pokud ti nebude vadit, že se k nám přidá, tak přijde. Chtěla jsem se nejprve zeptat tebe."
„Stejně už mu děláš salát, tak proč se na to vůbec ptáš?" zeptala jsem se možná víc prudce, než jsem zamýšlela. „Promiň, tak jsem to říct nechtěla," omluvila jsem se.
„Neomlouvej se, máš pravdu. Já se ale bála ti to říct a neustále jsem to odkládala a odkládala až přijde ta správná chvíle."
„A byla to právě tahle chvíle?" zeptala jsem s pobaveným výrazem. Předem jsem věděla odpověď, ale touha rýpnout si byla silnější.
„Ne, nebyla," obě jsme propukly v smích.
„Proč ses mi to vůbec bála říct?" zeptala jsem se poté, co se náš dech zklidnil.
„No... I když je tvůj táta dlouho pryč. Nikdy jsem si nikoho jiného nenašla. Vlastně jsem ani nechtěla. Až Petr mi otevřel oči. Já vím, že teď to bude znít hrozně, ale jako bych čekala až tu vůbec nebude. Abych ho nezradila. Přišlo mi to vždycky jako zrada. Navíc jsem pořád čekala, kdy se vrátí," šeptla. Neposedná slza jí stekla po tváři. Kdyby nás viděl někdo, kdo nás nezná, tak si řekne, že máme rozdvojenou osobnost.
„Mami... proč si jenom čekala? Vždyť byl pryč takovou dobu. Nikdy neprojevil ani kousek zájmu. Kousek lítosti. Zahodila si takový kus života."
„Já vím, ale já toho nelituju. On byl moje láska, a tím jsem si jistá. Dal mi tebe. Jediné, čeho lituju, že jsem si neudělala víc času na nás dvě, a to už se mi bude těžko vracet."
„To už je za námi. A jen tak mimochodem. Kdo je Petr?" mrkla jsem a samým napětím ani nedýchala.
„Petr je můj psycholog. Respektive byl."
„Byl?" nechápala jsem.
„Ano, byl. Potom, co se mezi námi začalo něco objevovat mi doporučil svého kolegu, abychom nenarušili jeho profesionalitu."
„Počkej, takže jak jsem ti říkala, ať si k někomu zajdeš, tak ty jsi šla k němu?"
„Ano..."
„Vohou!" vypískla jsem a zakřenila se, „to je super. A jaký je?"
„Sama ho poznáš. Je velmi elegantní, chytrý, má krásné vřelé oči, ale to nejdůležitější je, že naslouchá. Je tu pro mě a stojí za mnou kdykoliv se cítím osamělá."
„Tak taky je to jeho práce, naslouchat," zasmála jsem se.
„Tohle je jiné naslouchání. Můžu mu cokoliv říct a nikdy se na mě nepodívá skrz prsty, jako bych byla něco míň. Zná moje chyby, protože je všechny vidí a bez váhání tu zůstal."
„Tak to se nemůžu dočkat, až se seznámíme," řekla jsem. Bylo potřeba máknout s přípravou jídel, tak jsem se do toho vrhla.
„Jí kapra, lososa nebo taky řízky?" zeptala jsem se.
„Jemu a sobě usmažím kapra, ty určitě kuřízek, že?"
„Děkuju, kapra bych asi nezvládla," pookřála jsem. Připravila jsem bramborový salát a uvařila houbovou polévku, kterou budu mít já. Mamka připravila rybí polévku a kapra. K obědu jsme si dali zelnačku, kterou měla mamka už připravenou. Petr má přijít kolem čtvrté hodiny, takže jsme měli ještě spoustu času. Poklidila jsem v obývacím pokoji a v kuchyni. Dívala jsem se u toho na pohádky, takže rozhodně nešlo o nějaký důkladný úklid. Mamka nebyla bordelářka, takže šlo jen o pár talířků a hrnků od kávy.
„Mami, dojdu si dát sprchu a připravit se na večer," křikla jsem na mamku směrem do kuchyně.
„Jasný, půjdu po tobě," křikla nazpět.
Podívala jsem se na mobil. Měla jsem tam zprávy od Sama, Valerie, Alex z rádia i šéfa. Všichni mi přáli krásné svátky. V rychlosti jsme odepsala. Když v tu chvíli jsem si všimla zprávy, kterou jsem rozhodně nečekala.
I když nemůžeme být u stromečku spolu, věř mi, že v srdci tě mám pořád. Adam
Koukala jsem na obrazovku jako smyslů zbavená. Absolutně jsem nechápala, co se to děje. Přeci je to spolužák a nikdy neprojevil ani náznak nějakého zájmu. Uzavřela jsem to myšlenkou, že si se mnou určitě zase hraje, a to jsem si rozhodně nechtěla nechat líbit. Na jeho hru nepřistoupím.
Věřím, že u tvého stromečku je přeplněno, tvoje ego musí zaplnit celý dům. Krásné svátky! K

„Moc ráda tě poznávám,"řekla jsem a odhodlaně mu podala ruku. Pevně ji stiskl, což zanechalo první dobrý dojem. Navíc byl vysoký, urostlý, ve formě a sexy.
„Potěšení je na mé straně. Beata o tobě pořád mluví,"
„O tobě jsem se dozvěděla před pár hodinami," zasmála jsem se. On se ke mně přidal. Jako poslední se přidala mamka. Vypadala dost nervózně.
Večeře probíhala klidně. Hovor plynul, jídlo bylo vynikající a pohádky rok odroku hezčí. Atmosféra byla přesně taková, v jakou jsem doufala. Po jídle jsme si každý rozbalil jeden dárek. Nabídla jsem se, že nám k filmu udělám zmrzlinový pohár, což všichni uvítali a já nejvíc. Zavibroval mi telefon, aby mi oznámil další příchozí zprávu.
Každé ráno se budím s úsměvem a vzpomínkou na tebe. Doufám, že máš krásné Vánoce plné lásky, štěstí, pohody. Pozdravuj kluky, prosím. Doufám, že se ti dárek líbí. Chybíš. T
Stáhl se mi krk a oči se plnily slzami. Nechápu, co se to se mnou děje. Pořád jen brečím. Nechápala jsem, o jakém dárku mluví.
„Mami, nenechal mi tady někdo dárek?"
„Ano, přišel včera. Mám ti ho dát až si o něj řekneš, zněli instrukce..."pousmála se a šla pro něj. Byla to úhledně zabalená malá krabička. Vevnitř byl náhrdelník. Dog tag, na které bylo napsáno: Láska je jako nejvěrnější pes. Tobias