After the rain

23. kapitola

Takhle jsem si začátek Silvestrovské noci rozhodně nepředstavovala. Byla jsem zmrzlá na kost a vyděšená k smrti. Jedinou pozitivní věcí bylo, že se Bingo našel, jinak bych se zbláznila. Bingo byl také vyděšený, protože se ode mě nevzdálil ani na krok a jakmile jsem se zvedla, bez okolků mě následoval. Dokonce, když jsem se rozhodla, že si půjdu dát horkou sprchu, abych trochu rozmrzla, tak čekal před zamčenými dveřmi do koupelny. Hlídal si mě. Zdálo se, že se ponaučil a příště si stopování zvěře rozmyslí.
Moje hlava se pod proudem horké vody pročistila a konečně jsem byla schopná uvažovat i o dalších vlivech na průběh dnešního podvečera. Tobyho chování bylo neočekávaně úžasné. Alespoň pro moji osobu. To, jakým způsobem se mi snažil pomoct a najít Binga. Nevím, jestli bych bez něj zvládla situaci vyřešit lépe. Vždy jsme měla problém přiznat si, že na světě existují situace, které sama prostě nezvládnu vyřešit. Nemyslím si, že bych byla nějaká feministka, bojující o rovnoprávnost mužů a žen. Spíš jsem nerada žádala o pomoc a přijímala ji. Brala jsem to jako svoje selhání. Možná k tomu také přispíval strach. Kdybych si zvykla na to, že se o mě někdo stará, těžko by se mi žilo až mě opustí a zbudu zase jenom já. V mém životě je hodně strachů. Pravdou ale bylo, že se mi otěže Tobymu předávali neuvěřitelně snadno. Ani mě nenapadl pocit, že selhávám nebo že jsem neschopná. Nevyvolalo to ve mně nic z toho. Vlastně se mi ulevilo, že mám komu zavolat. Má mi kdo poradit. Dokonce přišel a nenechal mě v tom všem samotnou. Poprvé v životě jsem začala získávat pocit, že nejsem sama.

„Sakra Kristy! Pohni! Jdem hrát a začít se trochu bavit!" hulákala zdola Valerie jako smyslů zbavená. Věděla jsem, že pro ni je poslední party roku hrozně důležitá, ale já dneska neměla náladu na nějaké bujaré nadšení.
„Už jdu," ozvala jsem se s nepopiratelně menším entuziasmem. Oblékla jsem se do světle hnědého svetru a černých legín. Vlasy si vyčesala do vysokého drdolu a jemně se nalíčila.
„Hurá," zavřeštěla, jakmile jsem vešla do společenské místnosti. Krb hořel a zahříval celou místnost. Místnost zaplavovalo příjemné tlumené světlo ohně. Podívala jsem se po Tobym, který mě pozoroval. Hleděli jsme si do očí, dokud mi Valerie do ruky nevrazila pingpongový míček.
„Co s tím?" vyjádřila jsem pomocí nechápavého výrazu.
„Jsi se Samem," řekla. Sam ke mně přišel. Pozdravili jsme se pěstmi, kdy jsme do svých rukou ťukli a Sam dodal bojovně: „Rozdrtíme je!"
„Vzhledem k tomu, že já mám střízlivého na své straně, tak nemáte šanci," řekla a objala Tobyho. Nelíbilo se mi sledovat, jak objímá cizí ženu, i když to byla moje kamarádka. Pokrčila jsem obočí jako formu nesouhlasu.
„Začínáš Kristy," řekl mi Toby, a přitom se na mě podíval. Hodila jsem s odrazem o stůl. Vedle. Míček stůl přeskočil, dala jsem moc velkou ránu. Byl na řadě Toby. Trefil. Vypila jsem první kelímek piva. Fuj, pěkně nechutný to vypít najednou. Na řadě byl Sam. Trefa!! Pila Val. Šlo vidět, jak jí to dávalo zabrat stejně jako mně.
„Je to nechutný," zasmála jsem se na ní.
„Mega!" zasmála se přidušeně. Hra pokračovala stejně děsně. Většinu piv jsem vypila já a Valerie, protože očividně Sam a Toby umí házet.
„Jednou vás zabiju," řekla jsem a utírala si pusu.
„Tobyho, ten tě slušně odrovnal," zasmál se Sam.
„To ještě nic nebylo," usmál se křivým úsměvem. Projelo to mnou. Úplně jako na začátku.
„No tys mě taky zrovna nešetřil," zanadávala si Val. Bylo mi trochu špatně. Tak jsem si vzala deku a vyšla jsem na chvilku ven. Potřebovala jsem trochu toho ledového vzduchu, aby mě zchladil. Za mnou cvakly dveře. Otočila jsem se.
„Toby," šeptla jsem a otočila se zpátky.
„Kristy, myslím, že už si od tebe Achilla vezmu. Teda až se vrátíme z chaty," šeptl. Pohledem sledoval svoje nohy.
„Chápu. Kdyby si potřeboval s něčím pomoct, tak se na mě obrať. Myslím, že jsem tvojí dlužnicí po tom dnešku."
„Jakou dlužnicí. Nedělal jsem to proto, abys měla dluh."
„Já vím, že ne. Přesto bych ti to ráda oplatila."
„To je hrozný Kristy..." šeptl. Vypadal smutně. Naštvaně. Ruce měl zaťaté v pěsti.
„Co?" nechápala jsem jeho chování.
„To, jak spolu mluvíme... Je to tak formální a zdvořilý. Neříkej mi, že to necítíš. Tu energii mezi námi. Jako by začalo blikat světlo, když přijdeš do stejného pokoje jako já. Ta energie cloumá vším kolem nás. Nemůžu to už vydržet. Nemůžu se tvářit, že to cítím jen já."
„Já..." nevěděla jsem co říct. Měl pravdu. Něco mezi námi jednoznačně bylo.
„Nepopírám, že mezi námi něco je."
„Ale nechceš, aby to bylo něco většího..." šeptl zklamaně. Přišel až úplně ke mně a rukou mi přejel přes přední pramen vlasů, který mi vypadl z drdolu. Byl na odchodu, ale moje ruka zachytila tu jeho aby mu znemožnila odchod. Přitáhla jsem se k němu a políbila ho.