Další probdělá noc. Je pět hodin ráno, venku ještě nezačalo svítat. Oči marně hledají záchytný bod. Pocit marnosti je nasáklý ve vzduchu, dusí mne, nedovolí mi se zhluboka nadechnout. Hlava je otupělá, ale ne natolik, aby dokázala vypnout a nechat tělo fungovat jen tak, mechanicky. Místo toho neustále dokola vytahuje zástupy starých a ještě starších vzpomínek, jako by té bolesti už tak nebylo dost. Vypadá to jako biograf, kde promítají film složený z životních neúspěchů, traumat a bolestí. Tma umocňuje ten depresivní pocit marnosti až se svírá hrdlo a žaludek se zmenšil na velikost hrášku. Je to pocit poraněné laně, sražené a ležící v příkopu. Čekání na konec. Pojď, prosím přijď a doraž mne. Teď. Ukonči to. Jenže nic a nikdo nepřichází. Tělo dál leží schoulené a marně hledá polohu, ve které by usnulo, nebo alespoň ulevilo bolesti. Venku je stále tma. Ta černočerná temnota, která zaplavila tělo i duši. Přijde ještě někdy vůbec den? A má vlastně nějaký význam, jestli ano?
YOU ARE READING
Cesta
RandomZápisky jedné ztracené duše, psané obvykle v hodině mezi psem a vlkem. Neumím psát, všechno jsou to jen autentické zápisky bolavé duše, kdy ruka píše přepis pocitů a vzpomínek letících hlavou. Je to katarze, pohled do hlubin mého nitra bez příkras...
