Princezna a ztracený chlapec

9. kapitola

(Ashlynn's P.O.V.)

Po zaslechnutí hlasitého hluku jsem se posadila opravdu rychle. Co to proboha bylo za hluk? Už jsem se chystala vstát, když mě ten zvuk, který zněl jako nějaký roh, vylekala jsem se a začala jsem padata ze stromu. Křičela jsem, když jsem padal, a přikrčil se, když jsem dopadl na zem. Rozhodně jsem idiot, pokud by mě něco takového, co mě probudilo, mohlo vyděsit.

Lehce jsem se pohnula a cítil bolest po celém těle. Připadalo mi, jako by bylo všechno rozbité, takže bych neměla být mrtvý, zvláště z toho pádu. Byla jsem opravdu vysoko na tom stromě, což bylo docela úžasné. Zavřela jsem oči a doufala, že ať už je venku cokoliv, bude mě prostě ignorovat.

"Je čas vstát, sluníčko, čeká tě dlouhý, bolestivý, mizerný den," řekl známý hlas. Jeho hlas se zdál být jen pár stop od něj. Otevřel jsem oči a párkrát zamrkal, abych vyčistil svůj mlhavý zrak a uviděl Felixe s...trubkou? Probudila mě trubka? Kde sakra vzal tu pitomou trubku? A neví, že to nemáš dělat někomu, kdo spí na stromě? Očividně ne, vzhledem k tomu, že se zdá být idiot.

„Víš, že bys neměl hrát na hloupý, hlasitý nástrojzahraj na hloupý, hlasitý nástroj kolem někoho, kdo spí na stromě!" zvolal jsem a vyjádřil své myšlenky. Pokusila jsem se dostat do sedu, ale nepodařilo se mi to a prostě jsem si lehl.

"No tak, princezno, já vím, že mám pocit, jako by bylo všechno rozbité. Ztracenému chlapci se před dlouhou dobou stalo to samé, jen měl pocit, že je všechno rozbité. Což je divné, vezmeme-li v úvahu, že je mladší než ty. dokázal vstát. Přesto, tady jsi, nezvládáš ani bolest. Je div, že tě nesežrali tvorové, kteří se tu v noci potulují."

Zírala jsem na něj, když jsem se otočil a stáhl se na kolena. "Nikdy mi neříkej, že něco nezvládnu. Protože ti slibuji, že ti ukážu, že se mýlíš," řekl jsem a vstala. Jen abych se chytil Felixe, který vyvedl z rovnováhy. Okamžitě jsem se od něj odtáhla, když na mě zíral.

"Dobré vědět," zamumlal si pod vousy, ale stále jsem ho slyšel.

"Teď můžeš jít. Určitě Panovi řekni, že oceňuji uvítací hovor," řekl jsem a odvrátil se od něj, než jsem se pomalu vydal dál mezi stromy.

Zpomalila jsem, když jsem slyšel kroky Následovat Zpomalil jsem, když jsem za sebou slyšel kroky. Otočil jsem se a dostal jsem se tváří v tvář Felixovi, trubka teď chyběla.

"Co?" zeptal jsem se a zkřížil ruce. Určitě mě dlouho bolelo.

"Prosím, pokračujte ve své... procházce."

"Odejít!"

"Není šance. Mysli na mě jako na strážce, který tě neochrání," řekl a šibalsky se na mě usmál.

"Jsi tady, abys mi udělal ze dne peklo, že? Ne, na to neodpovídej. Už znám tu hloupou odpověď," řekl jsem a otočil se, dokud jsem šel dál, dokud jsem neucítil vánek oceánu a věděl jsem, že jsem trochu blízko pláže.

Došela jsem k útesu a podívala se na oceán. Barvy oceánu se mění od světle modré po tmavou. Podíval jsem se na velkou postavu a pak zpátky na ni. Loď! Byla to loď! Ztuhla jsem, když jsem cítila, jak Felix stojí vedle mě. Když jsem se na něj podíval, zdálo se, že ho oceán uchvátil, tak jsem pomalu couval.

"Co tady sakra dělá loď?" Slyšela jsem ho šeptat, když jsem se dal na útěk. Nečekal jsem, že se dostanu daleko, protože mě snadno chytil.

"Nech mě jít!" Křičela jsem a snažila se vymanit z jeho silného sevření. Nakonec jsem šlápla na jeho nohu tak silně, jak jsem jen mohla, aby mě pustil. Ani jsem se neohlédla, když jsem běžela, uhýbala mezi stromy, procházela zákrutami a zatáčkami, dokud jsem nedošel na mýtinu.