Princezna a ztracený chlapec

4.kapitola

(Ashlynn's P.O.V.)

"Nech mě mluvit s Peterem! Řekne ti, abys mě pustil ven, jakmile s ním promluvím!" Zavolala jsem na Felixe, který brousil hůl a posledních pár minut mě ignoroval. "Pusť mě ven!"

"Drž hubu!" Zakřičel, než hodil klacek na zem a šel ke mně s ostrým kifem v ruce. Ucouvla jsem co nejdál, když prostrčil nůž skrz mříže, jako by mě chtěl bodnout.

"Prostě mě pusť ven. To je obrovské nedorozumění. Jestli můžu mluvit s Peterem-"

"Kdo myslíš, že nám nařídil, abychom tě tady zamkli?" Felix mě přerušil. Oči mu plály vztekem, než vytáhl nůž z mříží. "A neříkej mu křestním jménem. Říkej mu Pan."

"Proč? Jestli mě tady nechce, ochotně se vrátím domů."

"Nevím, proč tě Pan chce. Ale když tě chce, bude tě mít. Nikdo mu nezabrání v tom, co chce. Pan tě nenechá odejít. Získal jsi jeho zájem a teď Teď zavři hubu, než udělám něco mnohem bolestivějšího než být zavřený v jednom z těch klecí,“ varoval, než ho další ztracený chlapec přišel zbavit jeho povinnosti.

"Odpověz mi na jednu otázku. Kde je můj medailon?" zavolal jsem, než zmizel mezi stromy.

"Pan to má a neexistuje způsob, jak to získat zpět," jeho hlava se mírně otočila, když odpověděl před odchodem.

Opřela jsem si hlavu dozadu o klec. Proč jsem prostě neposlechl svého otce a neřídil se jeho pokyny, abych našel ženu jménem Belle. Žít s ní bylo rozhodně lepší než žít v malé krabici. Jakmile se vrátím, pokud se vrátím, příběh Petera Pana bude muset být přepsán, aby ostatní varoval před tímto obávaným místem.

Povzdechla jsem si, když mi žaludek kručel hlady. Od té doby, co jsem se předchozího dne probudil, mě nikdo ničím nenakrmil. A silně jsem pochybovala, že by se se mnou podělili o své jídlo. Celý den mě hlídali jen starší kluci, ti věrní. Čas od času se jeden s druhým vypne, aby dělal kdo ví co.

Vzduch naplnil pronikavý hvizd, ztracený chlapec, který mě hlídal, vypadal strhaně, než se rozběhl za zvukem. Zhluboka jsem se nadechl

směrem ke zvuku. Zhluboka jsem se nadechl a tiše zavrčel, nenašel jsem nic, co by pomohlo odemknout tuhle zatracenou klec.

"Ahoj, lásko," řekl známý hlas nechvalně známého Petra Pana a já se podíval přes mříže, abych ho viděl, jak jde ke kleci, do které mě nařídil umístit.

"Co chceš?" zeptal jsem se, když se přede mnou objevil.

"Ty. Ty mě zajímáš. Něco na tobě je, ale nejvíc mě zaujalo to, co jsem našel v tomto tvém medailonku." Vytáhl můj stříbrný medailon a vytáhl kouzelnou fazoli, kterou mi dal můj otec.

Sáhla jsem skrz mříže, jak nejlépe jsem mohl, abych popadl fazoli, ale on mi ji odtáhl a zasmál se.

"Vážně sis myslel, že to bude tak snadné?" Ušklíbl se.

"Dej mi fazole a medailon a já opustím Neverland. Slibuji ti, že se nevrátím. Neřeknu nikomu, co se tu stalo. Budu lhát, jen mě prosím nech jít," prosila jsem. .

"Proč bych to teď dělal, princezno?" Cítil jsem, jak mi šokem poklesla čelist. Nikdy jsem to neřekla "Proč bych to teď dělal, princezno?" Cítila jsem, jak mi šokem poklesla čelist. Nikdy jsem mu to neřekl. To neměl vědět. "Cože? Nemyslel sis, že na to nepřijdu. Vím všechno, co se na tomto ostrově děje. Vím o tobě, princezno Ashlynn z Camelotu. Je pro mě ctí mít návštěvu princezny."

"Kdy se setkám s králem ostrova?" Zeptal jsem se. Pochyboval jsem, že ostrov řídil chlapec. Musel tam být král nebo královna. Vždy byl král nebo královna.

"V Zemi Nezemě nemáme žádné krále. Jen já." Usmál se tím krvavým úsměvem, který mi přišel tak strašně rozkošný.

"Prosím, Petře, prosím tě. Nech mě jít."

"Tady je to, ještě jsem s tebou úplně neskončil," zavrtěl hlavou. "Co kdybychom se dohodli? Co říkáš?"

"A jaká je ta vaše dohoda?" zeptal jsem se a předstíral, že mě to nezajímá, i když to ve mně vzbudilo zájem.

"Pustím tě z tvé klece a vrátím ti tvůj medailonek, kromě fazolí, pokud zůstaneš navždy se mnou a se ztracenými chlapci na Zemi." Moje oči se rozšířily šokem, když jeho návrh.

(P.O.V. Petra Pana)

"Pustím tě z tvé klece a vrátím ti tvůj medailon, kromě fazole, pokud zůstaneš v Neverlandu se mnou a ztracenými chlapci navždy," řekl jsem a viděl, jak se jí rozšířily oči.

"A když řeknu ne?"

"Stejně musíš zůstat, ale zůstaneš v kleci, pokud nepřistoupíš na mou dohodu," usmál jsem se na ni.

"Slibuješ, že mi vrátíš můj medailonek?" Její krásné modrozelené oči na mě zíraly skrz mříže klece, kterým jsem přikázal ztraceným chlapcům, aby ji dali dovnitř. V té kleci vypadala tak zranitelně. Skoro mi z ní bylo zle, ale ten pocit rychle odešel.

"Možná nejsem ten nejvychovanější chlapec na ostrově, ale vždy dodržím své sliby," řekl jsem a ona natáhla ruku z klece. "Máme dohodu?" Přikývla a já jí podal ruku.

Pustil jsem její ruku, sundal jsem zámek na kleci a otevřel ji. Nabídl jsem jí ruku a čekal, až ji vezme. Brzy to udělala a já ji vytáhl ven, stačil jsem ji chytit, když málem zkolabovala.

"Dávej pozor, princezno, nepotřebujeme, abys upadla a zranila se." Zasmál jsem se a zvedl ji na nohy. Vytáhl jsem její stříbrný medailon, rozepnul jsem ho a dal jí ho kolem krku. Zvedla si vlasy a spustila je tak, aby rámovaly její srdcovou tvář.

"Proč chceš, abych zůstal? Myslel jsem, že děvčata nesmějí do Země Nezemě?" Zeptala se a držela mě za ruce, aby se udržela na nohou.

"Dívky nesmějí na ostrov. Ale tohle je můj ostrov a já tvořím pravidla. Budeš první dívka, které jsem tu kdy dovolil žít. Dokud zůstaneš v táboře, nic abych ti mohl ublížit. Neposlouchej mé rozkazy, nebo to pro tebe bude zpátky v kleci."

"Takže nemůžu nikam jít?" Zeptala se nevěřícně.

"Pokud jsi se mnou, můžeš jít do různých částí ostrova. Kromě toho zůstaneš v táboře. A musím tě varovat, vím o všem, co se na tomto ostrově děje. Pokud se přestěhuješ z jediné místo, najdu tě." Varoval jsem, skoro pár palců od jejích popraskaných, bledých rtů.

"Fajn! Budu se řídit tvými hloupými pravidly, Pane," vyprskla a já se na jejího ducha usmál.
Chytil jsem ji kolem pasu a přenesl nás dva do svého stanu. Svírala mě jako o život. Celé její tělo se třáslo, než mě pustila a ustoupila o pár kroků dozadu.

"Už to nedělej!"

"Zítra ti udělám velkou prohlídku ostrova. Budeš se bavit. Slibuju." Otočil jsem se k odchodu, než jsem se zastavil a zíral zpět na Ashlynn, "můžeš spát na posteli. Kluci sem nepřijdou. Budeš potřebovat všechen spánek, který můžeš mít. Noc, Ashlynn." Usmál jsem se na ni, než jsem vyšel ze stanu a nechal ji samotnou.