Princezna a ztracený chlapec

6. kapitola

(P.O.V. Petra Pana)

Jak se opovažuje pokoušet se mě okrást. Nechápal, když jsem si opakovaně říkal, že vím o všem, co se na tomto ostrově děje, že to myslím vážně? Co z toho nepochopila. Věděl jsem, že jsem ji vyděsil, když si uvědomila, co jsem udělal, a brzy zaplatí následky za krádež.

Zavrtěl jsem hlavou, naštvaný na sebe. Nikdy jsem s ní neměl takovou dohodu uzavřít. Měl jsem ji poslat domů. Vymazal jí paměť, nebo ať si Lost Boys dělají, co chtějí. Ale nemohl jsem, dostala se mi pod kůži, i když to nevěděla, a bylo těžké to nedat najevo. Jinak by tu slabost použila proti mně. A nemohl jsem ukázat slabost. Řeklo by se, že jsem slabý, a nebyl jsem slabý.

"Stín!" Zavolal jsem a otočil se, jakmile jsem ucítil chlad ve vzduchu. "Potřebuji, abys skryl svitek, zatímco budu jednat s naším hostem."

"Nejlepší by bylo se té dívky prostě zbavit, Pane. Vzpomeň si, co jsem ti řekl před pár hodinami," řekl hluboký hlas stínu, ale já ho ignoroval.

"Vypořádám se s ní, jak uznám za vhodné. Teď to schovej na své místo a nenech nic, aby to našlo." Podal jsem mu svitek s vědomím, že ho schová v Dark Hollow. Jeho domov na ostrově, kde žily stíny lidí, kteří na ostrově zemřeli.

"Jak si přeješ Pane," řekl stín, než odletěl do dálky. "Pánev!" Známý hlas Ashlynn

při kreslení se rozléhalo mezi stromy

blíž k místu, kde jsem byl.

Protočila jsem očima a otočila se. Teď jsem na to neměl čas. Možná by se k ní dostala noc sama. Ano, to by fungovalo dobře, a pak by vydržela svůj skutečný trest. Začal jsem chodit a slyšel jsem praskání spadlých větviček, když mě konečně našla.

"Hej! Proč jsi neodpověděl?" Zavolala, ale já předstíral, že neslyším jediné slovo. "Vážně? Tichá léčba?"

Cítil jsem, jak mě chytila za paži, tak jsem se zastavil. Otočil jsem se, abych se na ni podíval a odtáhl paži z jejího slabého sevření.

"Co?" zavrčel jsem a tím ji překvapil.

Čekal jsem, až promluví, ale nepromluvila. Jen na mě zírala, jako by si nepamatovala, kvůli čemu za mnou šla. Zavrtěl jsem hlavou a otočil se, ale ona se natáhla, aby mě zastavila.

"Přestaň! Prosím. Chci se jen vrátit domů. Nepatřím sem do Země Nezemě. Myslel jsem, že ano, ale teď už vím, že ne. Slibuji ti, za svůj život, že nebudu. řekni komukoli, co se tu stalo. Neřeknu nikomu o tobě ani o Lost Boys. Jen mě, prosím, nech jít domů," prosila.

Otočil jsem se a zíral jsem do jejích zářících modrozelených očí. "Jsem si docela jistý, že jsme to už probírali, a moje odpověď je ne."

"Nic jsme neprobírali. Řekl bych ano na cokoli, abych se dostal z té klece! Copak nevidíš, že patřím do Camelotu!"

"Ty jsi se rozhodl, když jsi zašeptal ta dvě malá slova, že sem přijdeš. Přijal jsi mou dohodu, že tu zůstaneš. Řekl jsem ti konkrétně, že tu budeš muset zůstat navždy. Byla to tvoje volba. Mohl jsi snadno vzal si tu kouzelnou fazoli a odešel do Začarovaného lesa, když jsi měl příležitost, ale místo toho jsi přišel do Země Nezemě. A kvůli tvé volbě teď patříš mně.“

"Nejsem objekt, kterého by ses měl zmocnit!" Vykřikla. Oči jí planou vztekem. Její malé ruce sevřeli v pěsti ze vzteku. Její malé ruce sevřely v pěsti, jako by se opravdu usilovně snažila ovládnout ten plápolající oheň v ní.

"Všechno na tomto ostrově patří mně. Když jsem se posledně zkontroloval, jsi na mém ostrově; proto patříš mně, lásko. Nejde to obejít. Raději si zvykni zůstat tady."

"Nezůstanu tady navždy," varovala mě.

"Byla to hrozba?" Zlomyslně jsem se na ni usmál. "Jediný způsob, jak se z tohoto ostrova dostat, je, když tě nechám jít. Nikdo se z tohoto ostrova nedostane bez mého svolení." Udělala pár kroků dozadu.

"Rozhodně nejsi jako v tom příběhu."

"Samozřejmě že ne, jsem lepší" ušklíbl jsem se.

"Proč jsi takový? Myslel jsem, že bys měl být zábavný a milý."

"Udělejme z toho hru. Hádanka k vyřešení. Když na to přijdeš, dám ti nějakou odměnu. Ale nebude to cesta z ostrova. To je mimo stůl."

"Jsi zrůda!"

"Věřím, že jsi to už řekl," řekl jsem, když mě praštila pěstí.jak mě praštila.

Než jsem se na ni podíval, lehce jsem zavrčel, abych viděl, že se bojí, když ode mě couvala. Podíval jsem se dolů na její ruce a viděl jsem, že svírá pravou ruku.

"To jsi fakt neměl dělat," mrzelo mě, když se rozběhla mezi stromy. Dotkl jsem se své čelisti a použil svou magii, abych se zbavil bolesti. Jakmile jsem to udělal, teleportoval jsem se za ní a popadl ji, než jsem ji přišpendlil k jednomu ze stromů, u kterých jsme byli blízko.

"Nech mě jít!" křičela a snažila se mě kopnout, ale zastavil jsem ji tím, že jsem jí zmrazil nohy na místě.

"Kdo by si pomyslel, že princezna z Camelotu ví, jak někoho praštit."

"Nesnáším tě!" křičela na mě.

"Teď mě nenávidíš, ale podívejme se, jak si na ostrově vedeš sám. Nikdo, kdo by tě chránil, aby tě držel v bezpečí, neznáš ostrov, nevíš, jak vypadá stín snů. Nevědět, kde je pramen, nikdo, kdo by tě ochránil před tím, že si Lost Boys myslí, že jsi kořist, nebo nová hra. Oh, to bych rád viděl. Podívejte se, jak se vám na tomto ostrově beze mě daří. Protože na konci této hry budete si přát, abys to neudělalna mou špatnou stranu. Pokud se zraníš, nepřijdu ti pomoct, ani nikdo jiný," odtáhl jsem se od ní a uvolnil své kouzlo, kvůli kterému upadla. a vykřikla bolestí poté, co přistála na její zraněné ruce.

"Prosím, nedělej to," prosila, když jsem se sklonil a zvedl její obličej, abych se setkal s mým.

"Tohle je všechno, co děláš, ale neboj se. Pokud přežiješ, tvůj trest ještě zdaleka neskončí. To ti můžu slíbit a nezapomeň, že své sliby vždycky dodržím. Další část tvého trestu bude to mnohem horší než tohle. Sbohem Ashlynn,“ řekl jsem a teleportoval se zpět do tábora a nechal ji samotnou.