Princezna a ztracený chlapec

1. kapitola

"Všechno bude v pořádku, Ashlyn, slibuji. Jediné, co musíš udělat, je hodit tuhle kouzelnou fazoli do vody a ta vytvoří portál a ty jím musíš projít, mysli na to to místo zvané Začarovaný les. Až tam dorazíš." "Musíš najít ženu jménem Belle, řekni jí, že jsem tě poslal, určitě zmiň mé jméno. Postará se o tebe, dokud pro tebe nebude bezpečné se vrátit," řekl mi můj otec Arthur, král Camelotu. když jsem viděl jeho pískově blond vlasy, modrozelené oči, jeho ostré drsné rysy, oblečený ve stříbrném brnění s erbem Pendragona.

"J-jak poznám, kdy bude bezpečné se vrátit?" Plakal jsem oči, když jsem zíral na své otce.

"Pošlu některé stráže, aby tě přivedli zpět. Nevím, jak dlouho bude trvat, než bude Morgana poražena, ale slibuji na svůj život, že budu bojovat až do posledního dechu, aby ses vrátil domů." Odhrnul mi z obličeje zbloudilé vlnité brunetské vlasy, které jsem zdědil po své matce.

"Pane, už jsou skoro tady," řekl jeden ze strážců, když můj otec ode mě ustoupil.

"Pamatuj si, co jsem ti řekl, Ashlyn, zůstaň v bezpečí, dcero," řekl, než vyšel z mého pokoje a zamkl ho, což mi dalo čas uniknout, kdyby se o to pokusila armáda mé tety.

vyšel z mého pokoje a zamkl ho, což mi dalo čas uniknout, kdyby se ke mně pokusila dostat armáda mé tety.

Když jsem přešel k zrcadlu, zíral jsem na svůj odraz a vzal si své hnědé vlasy, kterými jsem tolik opovrhoval, protože mi připomínaly mou matku a modrozelené oči, které jsem zdědil po svém otci. Pohlédl jsem nahoru do zrcadla, vytáhl jsem velkou hnědou knihu a oddělal obálku, abych viděl tuny pohádkových příběhů.

"Jak jsem si nikdy nevšiml, že je to tady?" Zeptal jsem se sám sebe a šel jsem na další stránku, když se stránky začaly samy otáčet, až to přistálo na určitém příběhu, který jsem docela dobře poznal. Příběh Petra Pana.

"Kouzlo. Víly. Mořské panny. Slavní Lost Boys. Kouzelné místo, kde jste nikdy nemohli zestárnout, zvané Neverland. Stín, který vás zavede na toto magické místo, když řeknete slova 'Věřím'." Zavřel jsem knihu a popadl medailonek, který mi dala matka, když jsem byl mladší, a umístil fazole dovnitř, než jsem přešel k oknu a otevřel je.

"Prosím, prosím funguj" prosil jsem tichím nahlas, když jsem viděl, jak se Morganina armáda už pokouší prolomit bránu a můj otec křičí rozkazy. "Věřím." Zavřel jsem bez velkého množství studeného vzduchu.

Otec křičel rozkazy. "Věřím." Zavřel jsem oči, když mě obklopil příval studeného vzduchu.

Vzhlédl jsem a zíral do planoucích bílých očí a stínové ruky natahující se po mé ruce. Zhluboka jsem se nadechl a vložil jsem ruku do stínu, když vzlétl se mnou a díval se dolů na chaos, který se odehrával v mém domě.

"Ach bože, prosím, nenech mě spadnout," zašeptal jsem, když jsme zamířili ke dvěma hvězdám v dálce, než jsem zavřel oči a doufal, že tohle bude brzy po všem.

Věděl jsem, že mě stín pustil, jakmile jsem se ponořil pod mrazivou vodu. Zalapala jsem po dechu a začala jsem plavat tak rychle, jak jsem mohl, než jsem z vody onemocněl, i když jsem absolutně neměl ponětí, kde je země.

Jakmile jsem se dokázala dotknout země, věděla jsem, že jsem na břehu, než jsem se zhroutila na kolena a pak na záda, když jsem se zhluboka nadechla. Přitáhla jsem si kolena k tělu a snažila jsem se zůstat v teple, i když mi nepomohlo, že jsem měl promočené tmavě modré šaty a neměl jsem se do čeho převléknout. Zavřel jsem oči a podlehla spalující touze spát.