Miluj mě nebo zemři

VIII - Tajemství noci

Když se Jungkook probudil, všechno ho bolelo. Pokusil se otevřít oči, ale oslepilo ho bílé světlo. Zkusil něco říct, ale ozvalo se jen tiché zasípání. 

Jin: Jungkooku? Slyšíš mě?

Jungkookovi spadl kámen ze srdce, když zjistil, že je poblíž někdo z BTS. Pootevřel oči a čekal, než si zvyknou na světlo. Oparně otočil hlavu doleva, kde spatřil Jina. 

Jin: Jsem rád, že jsi se probudil. Byl jsi v bezvědomí skoro týden. Všichni jsme se o tebe báli. 

Jungkook se zkusil posadit, ale Jin mu v tom zabránil.

Jin: Odpočívej, řeknu ostatním, určitě je taky rád uvidíš. 

Vyběhl z místnosti a když dozněli jeho kroky, pokusil se Jungkook znova posadit. Vše ho nesnesitelně bolelo, ale dokázal to. Pohlédl na své tělo. Ruce měl celé obvázané, stejně tak nohy a hruď, na sobě měl akorát spodní prádlo. Šáhl si na obličej, který měl pokrytý mnoha náplastmi. 

Do pokoje přiběhl Jimin, následovaný Hobim.

Jimin: Naposled co tě nechávám jít někam samotného idiote!

Jungkook se usmál: Taky tě rád vidím.

Jimin ho oparně obejmul. 

Hobi: Jak se cítíš?

Jungkook: Všechno mě bolí, ale je to lepší. 

Hobi: To jsem rád. Všem si nám tu moc chyběl. 

Dorazil i Namjoon a Yoongi. 

Jungkook: Co se stalo?

Namjoon: Já a kluci jsme odvedli pozornost a Jin s Taehyungem se tam vplížili a hodili mrakovou bombu, takže jsme mohli utéct, aniž by se někomu cokoliv stalo. Byla to jejich chyba, že po nás chtěli aby jsme přišli jen 3. 

Jungkook se rozkašlal a zatápal po sklenici vody. Jin mu ji podal a vyjel na ostatní: Tak a mazejte odsud, sotva se vzbudil, takže na něj musíte pomalu. Kdyby jsi Jungkooku něco potřeboval, stačí zmáčknout tohle červené tlačítko a někdo z nás přijde, ano? 

Všichni odešli a Jungkook si lehnul a během chvíle usnul. Probudil se v noci, všude byla tma. Rozsvítil lampičku u stolu a podíval se na hodiny. 3 ráno. Chtěl si zase lehnout, ale všiml si, že u postele někdo sedí, hlavu položenou na posteli a spí. 

Jungkook: Chyběl jsi mi.

Pohladil Taehyunga po vlnitých vlasech. Ten sebou trhl a probudil se. Když se jejich oči střetli, zalily se Taehyungovi slzami. Dotkl se Jungkookovi tváře a hladil ji, jako kdyby nevěřil, že tu Jungkook skutečně je. 

Taehyung: Moc se omlouvám...

Slzy mu stékaly po tváři a brada se mu třásla. Jungkook se k němu naklonil a obejmul ho.

Jungkook: Jsem v pořádku, ano? 

Taehyung se mu při těch slovech rozbrečel na rameni. 

Taehyung: Byl jsi celý od krve, skoro jsi ani nedýchal. Chvíli jsme si mysleli že to nepřežiješ. A jen kvůli tomu, že jsi mě chránil. Měl jsi mě prozradit. Pustili by tě a netrpěl by jsi.

Víc už ze sebe nebyl schopný dostat a jen tiše vzlykal. Jungkook nic neříkal, jen ho hladil po zádech. 

Taehyung utichl, ale pořád měl hlavu položenou na Jungkookově rameni. 

Taehyung: Když přiběhl Jimin s tím, že vás někdo sleduje, nemyslel jsem, že to budou Stray kids. Ale našli jsme místo, kde tě chytili. Našli jsme tam ležet tvoji náušnici. Když jsem ji viděl, udělalo se mi špatně. Bál jsem se o tebe. 

Jungkook: Taehyungu...

Taehyung: A proto chci, aby jsme toho nechali.

Tahle věta Jungkooka rozbila.

Jungkook: Říkal jsi, že to se mnou chceš zkusit. Proč mě teď od sebe odstrkuješ?

Taehyung: Nechci aby se ti kvůli mě znova něco stalo. Bude to takhle lepší.

Jungkooka se zmocnila zlost: Takže to, co bylo, pro tebe nic neznamená?! Jak po tom všem, co se stalo po mě můžeš chtít, abych na všechno zapomněl?! Myslíš, že já se o tebe nebojím?! 

Taehyung nic neříkal, ani se na Jungkooka nepodíval. To Jungkooka naštvalo ještě víc. Cítil se zrazen. Pustil ho do svého života, a on ho takhle chce opustit. Vrátili se mu vzpomínky na dny strávené v zajetí, jak mu jedinou útěchou bylo pomyšlení, že je Taehyung v pořádku. 

Zoufale vykřikl: Prosím, tohle mi nedělej!

Taehyung se na něj podíval uslzenýma očima a zavrtěl hlavou: Omlouvám se Jungkooku, budeš tak v bezpečí.

Jungkook na něj s vykulenýma očima hleděl, neřekl nic. Už ho neprosil, neřekl nic ani když se Taehyung otočil a odešel pryč. Zůstal zase sám. Opuštěný a zraněný. Do pokoje vtrhnul Jimin.

Jimin: Jungkooku co se děje? Slyšel jsem křik a viděl jsem Taehyunga jak pospíchá z pokoje. Hej Jungkooku! Odpověz!

Jungkook seděl na posteli jak hadrová loutka bez duše, nic neříkal, na nic nereagoval, cítil tolik bolesti, že ho úplně otupila. Nevnímal Jimina, jak s ním třese a snaží se z něj dostat nějakou reakci. Byl konec. Jeden den měl všechno, co kdy chtěl a během chvíle o to zase přišel. Podíval se na Jimina, který při pohledu na něj zděšeně ustoupil.

Jungkook: Jsem v pořádku.

Jimin zakroutil hlavou a slabě zašeptal: Můj bože Jungkooku, co ti udělal...

Obejmul ho, ale s Jungkookem to nic neudělalo. Stáhl se do sebe, tam, v nitru byl v bezpečí. Jimin ho uložil ke spaní, zhasnul a vyrazil rovnou k taehyngovu pokoji. Rozrazil dveře, našel brečícího Taehyunga sedět na posteli. Vrhl se na něj a udeřil ho.

Jimin: CO JSI TO S NÍM UDĚLAL?! TY JSI HO ZNIČIL!

Tae se mu nějak nebránil, nechal Jimina, aby do něj plátil, dokud se ve dveřích neobjevil Yoongi, který ho od něj odtrhl.

Yoongi: Jimine, prosím, uklidni se.

Jimin: PUSŤ MĚ! 

Yoongi: Ne. Nevím co se děje, ale tímhle to určitě nevyřešíš. Jdeme. 

Odtáhl Jimina pryč a zavřel za sebou dveře. Taehyung ležel nehybně na posteli. Vedle něj ležel telefon. A na něm oznámení, které Taehyungovi přišlo těsně před tím, než šel za Jungkookem.

Otec: Je čas, synu.