My devil //HarryS.//

Nechápu nás.

Celou cestu bylo v autě hrobové a děsivé ticho. Za celou cestu se na mě ani koutkem oka nepodíval nebo něco nenaznačil. Bylo to děsivé, nevěděla jsem jestli to je mnou a nebo jestli byl naštvaný sám na sebe. Dojeli jsme k lékárně a já jsem se rozhodla prolomit to ticho. ,,Jakže se to jmenuje”? Zeptala jsem se ho vyděšeným hláskem a doufala jsem, že mi odpoví. ,,Pilulka po. Na tady máš prachy a už běž”. Odpověděl mi nepříjemným tónem hlasu a ani se mi nepodíval do očí. Zachovala jsem se tedy stejně. Drze jsem si od něj vzala ty prachy a práskla jsem s dveřmi od auta.

Ocitla jsem se před dveřmi lékárny, tam jsem se zhluboka nadechla a vešla jsem dovnitř. Začala jsem se rozkoukávat po celé prodejně a hledala jsem ty prášky. Ať jsem se ale koukala kam jsem chtěla, tak tam nikde nebyly. Nadechla jsem se ještě víc a došla jsem k té nepříjemné lékárnici, která stála za pultem a celou dobu mě tam zabíjela svým nepříjemným pohledem. ,,Dobrý den, máte pilulku po”? Slušně jsem se jí zeptala a doufala jsem ve slušnou odpověď. Místo toho ale přišel ještě nepříjemnější pohled a poté z té své nechutně zmalované huby něco vyprskla. ,,Kolik ti je”? Řekla a já jsem se už hodně naštvala. ,,Šestnáct. Vím kdy si můžu jít koupit pilulku po, tak máte ji nebo ne”? Odsekla jsem jí drzým tónem ale jí to zjevně nestačilo. ,,Ukaž občanku”? Vyprskla z té své držky a já jsem velmi naštvaně protočila očima. Z kapsy jsem vytáhla občanku a pohodila jsem jí na ten pultík. Vzala si jí do ruky a poté odešla dozadu. Po chvíli se vrátila i s mýma “vysněnýma” práškama a občankou. Namarkovala to já jsem jí to zaplatila z těch jeho peněz, popadla jsem to do ruky a bez rozloučení jsem odešla.

Nastoupila jsem k Harrymu do auta a naštvaně jsem vykřilka. ,,Bože to byla kráva”! Až potom mi došlo, že spolu vlastě nemluvíme, byla jsem z ní tak vytočená, že jsem na to zapomněla. ,,Na koupil jsem ti colu aby jsi to měla čím zapít”. Ale Harry na mě promluvil a dokonce mi koupil i pití. ,,Já ho nechápu před chvíli se na mě ani nepodíval a byl nepříjemnej jak osina v prdeli a teď se na mě usmál a koupil mi i pití”. Zaznělo mi hlavou a tu colu jsem si od něj vzala. ,,Díky”. Řekla jsem mile ale překvapeně. Už jsem chtěla začít rozbalovat ty prášky ale on mě zastavil. Dal mi ruku na stehno a řekl. “Počkej. Ještě to nerozdělávej. Chci tě předtím vzít na jedno místo”. Řekl stydlivě a mile se usmál. Já jsem jen na souhlas překvapeně kývla a jeli jsme.

Asi za půl hodiny jsme zastavili někde v lese, kde jsem to vůbec neznala. Vystoupil z auta a otevřel mi gentlemansky dveře, nastavil mi ruku a já jsem si vystoupila. ,,Ty prášky s tou colou si neber. Nech je zatím tady”. Řekl a já ho poslechla. Chytil mě za ruku a dalších deset minut mě vláčel do nějakého strmého kopce. Když jsme ten kopec vyšli, tak jsem nevěřila svým očím. Stáli jsme na nějaké vyhlíce a pod námi byl výhled na celý Londýn.