Chycená v pavučinách.

Slib

Táta čekal v autě před domem a já hledala sešity. Zase na poslední chvíli.

Bylo pondělí a já byla namalovaná, ale nepřipravená.

Zastavila jsem se uprostřed pokoje a přemýšlela nahlas „Sešit na angličtinu...mám, chemii...mám, španělštinu...mám... skicák... nemám!"

Popadla jsem svůj deník na kreslení, penály s fixami a tužkami, nacpala vše do batůžku a seběhla schody do kuchyně, kde mi máma podala lahvičku s ledovou kávou a dvě topinky na svačinu. Dala jsem jí pusu a vyběhla ze dveří, než mi došlo, že jsem bosá, a tak jsem narychlo popadla svoje tenisky a nasadila si je až na zadním sedadle našeho mustangu, vedle Caroline.

Jedu pozdě, a až vejdu do třídy, bude to pro všechny trochu šok. Poslední dobou jsem nosila většinou tepláky a oversize trika a mikiny, na rozdíl ode dneška: vzala jsem si světlé zvonové džíny s ladící džískou a přiléhavým, barvami hrajícím tričkem.

Make-up jsem měla jemný, ale ne zase nevýrazný.

Když jsme dorazili do školy, vyběhla jsem a pospíchala do třídy.

Otevřela jsem skříňku, hodila do ní telefon a pár sešitů. Třída se nacházela v prvním patře.

Doběhla jsem k ní a otevřela dveře. Všechny pohledy, včetně naší třídní učitelky se na mě obrátily. Nejvíc překvapeně se ale tvářili, když jsem se omluvila s úsměvem od ucha k uchu a sedla si do lavice.

Všichni byli moc rádi, že jsem v pořádku, s mými přáteli jsme dlouho kecali a já téměř zapomněla na Petera.

Na obědě jsem ho bohužel neviděla a o volné hodině jsem se ho snažila najít, prošla jsem rozvrh čtvrtého ročníku a pátrala.

Byla jsem v kampusu, na zahradě, před školou, v knihovně...

Buď tu nebyl, nebo se mi naprosto perfektně vyhýbal. Nevěděla jsem co dělat, ale nehodlala jsem to vzdát. Byl to teprve první den.

Už byl konec, já jsem měla ještě dramatický kroužek, který se konal v divadelním sále, zde ve škole. Bohužel začínal až za hodinu.

A abych byla produktivní, rozhodla jsem se vypátrat Peterovu třídu.

Naše škola byla opravdu veliká, ale já jsem měla určitou stopu:

Byl ze čtvrtého ročníku a také místo, kde jsme se poprvé setkali.

Sotva jsem dorazila na místo, přemohla mě obrovská vlna nostalgie.

Jako bych to celé viděla před sebou... Přede mnou běžela hnědovlasá dívka, utíkala před strachem ze života, a proti ní šel zamyšlený kluk, plný tajemství, netušící, že vrazí do dívky a zpřehází jí celý osud.

Oba se střetnou, zvedají se, všímají si, kdo jsou...

Dochází mi, že jsem tou dívkou před pár dny ještě byla, a přesto je mi tolik cizí.

Přistihla jsem se, že se usmívám.

Musím ho najít, běželo mi hlavou.

Poté jsem si všimla třídy, která byl od místa našeho setkání docela blízko.

A jak jsem následovně zjistila, byla odemčená.

Vlezla jsem dovnitř. Na tabuli byl zápis něčeho z biologie.

Začala jsem obcházet lavice, dokud jsem nenarazila na jednu, na které bylo něco vyrytého. Musela jsem se sklonit, abych to přečetla, protože jsem nerozsvěcela, abych nebyla nápadná.