Chycená v pavučinách.

Změna je život

Spadla jsem na zem a narazila jsem si tvrdě kostrč. Potlačila jsem nutkání zanadávat. Urovnala jsem si batoh.

„Moc se omlouvám!" promluvil klučičí, ale zároveň hluboký hlas. Na krku se mi při jeho hlase ježily chloupky. Vzhlédla jsem. Naproti mně ležel kluk, tipovala bych tak ze čtvrtého ročníku. Měl seprané, tmavé džíny. Látka visela z jeho boků, kde začínalo bílé, jednoduché tričko, z části schované pod rozepnutou modrou mikinou. Moje oči se setkaly s těmi jeho. Prudce jsem vydechla. Pohled mi sjel na jeho plné, široké rty, nad nimiž se jako stříška tyčil dlouhý, špičatý nos zdobený drobnými pihami, a spojoval dvě velké, nebesky modré oči. Měl hnědé husté obočí a vlnité, přerůstající vlasy.

Byl... tak...

Jeden z jeho koutků se vytáhl do křivého, ale omluvného úsměvu. Působilo to, jako bych vylekala já jeho než on mě.

Už stál a držel moje věci v jedné ruce a druhou ke mně napřahoval, abych mohla vstát. Natáhla jsem ruku k té jeho. Moje conversky zavrzaly o hladkou béžovou podlahu.

Překvapilo mě, jakou má sílu. V mžiku jsem byla na nohou. Byl o dost vyšší a mohutnější, než se zprvu zdálo. Opravdu je nejspíš ze čtvrtého ročníku.

„Sorry," vykoktala jsem. A bylo to tady. Byla jsem kompletně vytržená ze své rutiny. A nebylo to vůbec příjemné. Vlastně jsem si přišla, jako by mě někdo probudil uprostřed klidné noci, v polovině mlhavého snu, a chtěl po mně, abych začala psát dvě písemky z matematiky a chemie. Najednou. A to úplně nahá.

Navíc jsem dlouho s někým nevedla tak dlouhý rozhovor jako tenhle. Smutný. Já vím. Hrozilo, že se tam sesypu, anebo se pozvracím.

Ale mé „krizové já" se dalo do pohybu a já málem vykřikla: „Jsem Madison, Maddie!" Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá (až moc) horká krev, která se mi přesunula i do uší. Jako bych slyšela vlastní pulz.

„Já jsem Peter. Těší mě." Jeho druhý koutek se roztáhl a perfektně doplnil krásný, téměř bezchybný úsměv. Jeho ostře řezaná čelist se trošku zaoblila a na tvářích mu vyskočily ďolíčky.

„A co tu děláš tak pozdě, Maddie?" poškrábal se na temeni dlouhého krku.

„Já..." Když jsem myslela, že jsem s nikým moc nemluvila, zapomněla jsem zmínit, že s klukem jsem nemluvila skoro od té doby, co...

Rutina držela mé emoce jakž takž v cajku a chránila mě před naprostým kolapsem. Nemyslela jsem na tu nehodu už dva týdny, dva dny a pět mizerných hodin. Ale teď, jako na zavolanou jsem to viděla znovu a znovu. Náraz. Záhadný muž v kombinéze. Výbuch. Smrt.

Začala jsem opět zrychleně dýchat.

„Ehm... Maddie? Maddie?! Jsi v po..."

„Už, už...," chtěla jsem odejít. Utéct. Ale mé, tentokrát statečné já na mě zaječelo: „STŮJ!" A tak jsem se zastavila. Mohl být můj nový kamarád... Třeba mi to pomůže se z toho dostat...

„...už jo. Ehm..."

Díval se na mě starostlivě, a stál v pozici, která jako by volala „Jestli se sesuneš k zemi, tak tě chytnu."

„Hele... nechceš zajít na kafe?"

Tak tohle bylo rychlý.

A já řekla: „Jo."

Proč jsem na to kývla? Sakra.

Ale na druhou stranu jsem věděla, že na tu nehodu nemusím myslet.