Chycená v pavučinách.

Konečně doma

Seděla jsem v autě a koukala z okna. Opět se zatáhlo a slunce se schovalo za husté mraky.

Nevím co, ale něco se změnilo. Deprese byla pryč. A ještě něco...

Najednou jsem měla pocit, že mám za co bojovat.

Peterovi na mě záleží. Nikdy se nikdo o mě tak nebál...

A nikdo to nikdy nedal najevo. Až na Jeremyho. Ale ten je pryč a já nedovolím, abych ztratila i Petera. Očividně je též v nebezpečí...

„Madison? Jsi v pořádku?" zeptal se mě táta. A já sem poprvé za dlouhou dobu nelhala.

„Jsem, tati" a usmála jsem se.

Dorazili jsme k bílo zelenému dřevěnému domu.

Dlouho jsem si ho nevšímala, ale teď po dlouhé době jsem schopná ocenit jeho krásu.

Je veliký, s dvěma balkony a střešní terasou. Ke střešnímu pokoji sahala veliká větev staré třešně, která rostla na zahradě plné hortenzií a lilií.

Byl to můj domov. Na verandě nás vyhlížela má starší sestra Caroline.

Vystoupila jsem z auta a běžela za ní. Objala jsem ji. Dlouho jsem to neudělala.

Po smrti Jeremyho byla pořád se mnou. Když jsem téměř každou noc prozvracela z hrůzy, co bude dál, nebo že jsem na vše sama, držela mi vlasy a šeptala, že to jednou bude dobré. Jednou.

Pak odjela pryč, rodiče tvrdili, že jí nabídli studium v Anglii a je to moc důležité, ale všichni moc dobře věděli, že odjela kvůli mně.

Když se po měsíci, tedy dva dny zpátky, vrátila, jediné, co jsem na její návrat řekla bylo: „To jsi ty..." a odešla jsem. Vyhýbala jsem se jí pokaždé, když se mnou chtěla mluvit. Myslela jsem, že jí nikdy neodpustím. Teď však vím, že když člověk vidí své milované trpět, tak jako Caroline viděla mě, musela odjet, aby se nezbláznila ještě ona.

„Care, chyběla jsi mi," řekla jsem a tiskla jsem ji k sobě. Změnila se, její blond vlasy byly světlejší od slunce, stejně tak její modré oči. Brzy oslaví své devatenácté narozeniny. Byla také o něco vyšší, než si ji pamatuju. Byla velmi překvapená.

„Maddie..." odtáhla se a prohlédla si mě. Obličej měla ustaraný.

Usmála jsem se na ni.

Její výraz se změnil na překvapený, pak se usmála a do očí jí vstoupily slzy.

Přitáhla si mě k sobě.

„Maddie, ty jsi mi taky moc chyběla," její vysoký hlas zněl moc příjemně a šťastně. Věděla totiž stejně jako já, že je to už v pořádku.

Nad námi se začalo sbíhat víc a víc mraků naducaných deštěm. Venku vonělo jaro a květiny voněly víc než kdy jindy. Vešly jsme s Caroline do domu a rodiče šli za námi. Měla jsem pocit, jako bych se až teď probrala z kómatu.

Ten den skončil moc hezky, celý večer jsem si povídala s Caroline o Anglii a její škole, řekla mi, že byla na Cambridge. Od mámy Scarlett jsem se dozvěděla novinky z práce o její první vydané knize, která má veliký úspěch, a na redaktorku módního časopisu sklidila skvělé recenze. Můj táta Steve, který vede zase vlastní firmu získal další akcie a vede se mu moc dobře.

Kolem jedenácté večer jsem zalezla do svého pokoje. Byl to ten úplně nahoře s teráskou a třešní sahající k levému bočnímu oknu. Vzala jsem si svůj tajný deník, šla jsem na terasu, kde jsem si sedla na dřevěnou podlahu a na další bílou stránku jsem napsala datum a název: KONEC

Byl to konec starého a začátek nového.

Vypsala jsem vše dopodrobna, od „Milý deníčku..." až po „...dobrou noc."

Deník jsem uložila do již dopsaných deníků a vzala jsem si nový.

Byl oranžovorůžový. Na úvodní stránku jsem napsala název, protože ten je důležitý: Nový deník, nový začátek.