Chycená v pavučinách.

Ufo

Vyzvedla jsem si kabát, rudá až za ušima – docházelo mi, že jsem musela vypadat jako blázen.

Naprosto šílený, impulzivní blázen.

Omluvně jsem se usmála na pana z kavárny. Cítila jsem se v tom mokrém oblečení téměř jako nahá. Po dlouhé době někdo spatřil jednu z mých nejdivnějších reakcí smutku, strachu, zklamání, a kdo ví čeho všeho ještě. Krom blízkých lidí mě v takovém stavu ještě nikdo neviděl.

„Jste v pořádku?" Pokladní starostlivě nadzdvihnul obočí a dal najevo upřímnou starost. Jeden velmi jízlivý a zlomyslný hlásek mi podvědomě zašeptal: „a najednou se všichni starají... je to fake... všichni lidé, co tě kdy milovali, tě už opustili. Co je poškozené a dělá problémy, je lepší zapomenout, vyhodit, ignoro..."

A mé já na něj zakřičelo: „To je lež!"

Máma a táta... sestra! Kámošky... a i Peter se starají.

Cítila jsem, jak to na mě padlo znova. Ne tak moc, ale udělalo se mi trochu špatně.

„Jo... Děkuju za optání..." V pokusu o úsměv jsem opět znamenitě selhala, a tak jsem mu věnovala křečovitou grimasu.

Pak mi ale došlo, že je mi vlastně dobře. Ten výbuch – naprostá iracionální blbost, za kterou bych se nejradši pohřbila na zahradě před naším vchodem a už nikdy nevylezla – mi vlastně přinesl úlevu. Aspoň trochu. A skrz mračna mých myšlenek se dokonce prodral paprsek světla. Svitla mi naděje, kterou jsem už dlouho neměla. Naděje, že to bude lepší.

Peter se mě letmo dotkl.

„Můžeme?"

Kývla jsem na souhlas a zamumlala tiše: „Na shledanou." a vyšla v Peterově doprovodu ze dveří.

„Chceš jet už asi domů, že...?" vyčkávala na odpověď s otazníkem přímo na čele.

„No... Možná..." Přemýšlela jsem, jak nejít hned domů, zůstat v jeho společnosti, ale zároveň neobtěžovat.

‚Nevyděsila jsem ho tím svým fiaskem?... Asi ano. Co když mě už nechce vidět?' říkala jsem si v duchu.

„Asi se projdu... domů..."

„Kde bydlíš?

Nevadilo by ti, kdybych tě doprovodil?"

‚Určitě to dělá z lítosti,' útočil na mě můj dotěrný vnitřní hlas.

„Ne... Aspoň nebudu sama..." řekla jsem tišeji, než jsem chtěla, a trochu jsem si odkašlala. Bylo mi trapně. Všechno bylo trapné – ticho a to napětí... Jako když dva lidé spolu stráví noc a pak jsou druhý den na návštěvě u prarodičů: snažíte se neříct cokoli špatně, nemluvíte vlastně vůbec a tak divně po partnerovi či partnerce pokukujete. Můžete se snažit sebevíc, ale prarodiče vědí. Věřte mi. Vědí všechno. Cítila jsem jako by na mě všechno tlačilo, jako opačné strany magnetu, které chcete dát k sobě. A já stála, ke svému neštěstí, tak nějak mezi nimi.

Musela jsem něco říct?

„Hele..." Zastavila jsem ho a položila mu ruku na paži. Pak mi mozek málem vypověděl službu, když mi došlo, jak moc trapné to gesto bylo – přísahala bych navíc, že pod tou mokrou mikinou nic nemá. Měla tak pevné a vypracované...

„Moc se om...omlouvám za to, co se stalo. Já..." docházela mi všechna omluvná slova. „Přijdu si tak špatně, že jsi to musel vidět."

On se evidentně dotýkání neděsil a oběma těma svýma silnýma, vypracovanýma rukama mě chytil za paže. Zahleděl se mi do očí a pevným hlasem téměř zašeptal: „Za tohle se už nikdy neomlouvej... a nestyď se za to."

Polkla jsem a přikývla. Tohle bylo strašidelný. Kam se poděl ten klučičí, nesměle galantní a vtipný Peter?

Pustil mě a pokračovali jsme tiše v chůzi po chodníku. Po chvíli jsme zabočili do parku, který vedl do obytné části. Okolo malé vycházkové cesty byly vysázené mladé stromky. Déšť se změnil v menší mrholení.

„Jakou máš oblíbenou knihu?" vyhrkla jsem z ničeho nic. Taky jsem jako na povel zčervenala. Překvapeně na mě pohlédl. Bála jsem se, ani vlastně nevím čeho. Že se mi vysměje?

„Nějaký ty horory ale mam moc rád Pýchu a předsudek," zamumlal, ale jeho výraz se nezměnil. Působil vážně.

Při představě, jak čte s tímhle výrazem Jane Austinovou, jsem vyprskla smíchy. Navíc to k němu vůbec nesedělo. Je spíš komiksový typ, aspoň jsem si to myslela. „No a co?" snažil se tvářit ublíženě, ale jeho cukající koutky ho prozradily. Teď už jsem se smála nahlas.

Peter se přidal. Měl hezký smích. Takový, který vám zvoní v uších a nemůžete se ho nabažit a neustále toho člověka musíte pozorovat.

„Ne ale do TEBE bych to fakticky neřekla. Myslela jsem, že čteš komiksy a horory – a tvůj oblíbený autor je někdo podobný jako Stephan King." Endorfiny mě donutily se místo smíchu aspoň usmívat.

„Stephana Kinga jsem četl asi osmkrát."

„Já četla asi jenom tři knížky, ale byly skvělé! Ale Pýcha a předsudek není též k zahození."

Můj úsměv se ještě víc rozšířil. Podíval se na mě. Pousmál se. Očima jako by viděl až na dno mé duše. Zachvěl se mi dech. Ten pohled byl tak intenzivní, hypnotizovala mě jako pavouk mouchu, kterou má ve své síti.

Mírně jsem sebou trhla, když uhodil blesk a dostal nás oba do tohohle magického momentu. Málem jsem se v jeho očích utopila.

Na tvář mi začaly padat velké studené kapky – mnohem větší než jen předešlé mrholení. Strhnul se liják doprovázený drsným chladným větrem, který div že nevyvrátil stromy okolo nás. Hromy duněly. Bouře.

Oba jsem se s Peterem rozeběhli směrem ke mně domů. Cesta se proměnila během pár chvilek v malinký potůček, který nám zmáčel boty. Mé conversky čvachtaly a vsadím se, že Peterovy Nikey budou schnout ještě o týden dýl než ty moje.

Peter byl rychlejší než já, a tak mě popadl za ruku. Měl ji teplou, zatímco moje prsty byly prokřehlé. Cítila jsem se jako v nějakém příběhu: dva lidé, držíce se za ruce, se pokouší uniknout zlobě mraků. Cítila jsem strach, vzrušení a endorfiny stoupající v mé krvi.

Asi padesát metrů za námi se ozvalo ohlušující zadunění. Zastavila jsem a otočila jsem se. Přeběhl mi mráz po zádech. (Ne tak daleko, jak jsem původně myslela, zela v asfaltu obrovská díra. Třásla jsem se zimou, ale i strachem. Nemohla jsem se ovládnout ani uklidnit. Otočila jsem hlavu na Petera. Stál asi dva metry přede mnou. Na tváři se mu
(opět) usídlil vážný výraz. Zahleděl se mi do očí. Bylo to vážné. Romantické představy okamžitě vyprchaly. Něco nebylo v pořádku. Měla jsem divný pocit. Cítila jsem, jako by mě někdo sledoval.

„Pojď! Je to nebezpečné..." Nutkání mě nutí se podívat NAHORU. V mé hlavě byl chaos. Logicky mi nic nedával smysl. ‚Ten' pocit mi vše pomotal v hlavě. Zašmodrchal všechny myšlenky a nejjasnější byly jen dvě: PODÍVEJ SE NAHORU a UTEČ.

„Nedívej se tam!" zakřičel Peter. Příliš pozdě mě strhl k sobě a objal. Příliš pozdě mi zakryl oči. Viděla jsem to. Nad námi se mezi šedivými obrovskými mraky

blýskala

dvě

obří světla ohromného

kovového létajícího stroje.