Chycená v pavučinách.

Továrna

Zrychleně jsem dýchala, polykala déšť a jediné, co jsem viděla, bylo promočené triko. Dotýkala jsem se jeho silných ramen i přesto, že jsem byla uvězněná v jeho náručí, stála pevně na zemi, přišlo mi všechno – bouře, vítr, kapky nepřestávající dopadat do mých vlasů, Peter – nereálné.

„Co byla ta věc nad námi? Blesk? Optický klam? Vesmírná loď?" říkala jsem si. Vesmírná loď... to je pitomost. Bylo to letadlo. Ale vím, že je bouře a že letadla v takovém počasí lítat nemůžou. Musel to být optický klam – skrz mračna určitě prosvitlo pár paprsků světla a pohrála se s mou myslí. Muselo to tak být.

„Našli mě..."

„Co? Kdo?" vzhlédla jsem k Peterovi.

„Slib mi, že ať se stane cokoli..., budeš utíkat a neohlížet se!!" Díval se mi do očí hodně výhrůžně.

„To ti nikdy slíbit nemůžu," řekla jsem tiše.

„Musíš!" dýchal zrychleně, naštvaně a šla z něho bojovná energie.

„Ne..." - teď jsem zněla výhrůžně já. „...co se to tu děje, Petere?"

Peter se otočil směrem k té lítající věci. Když jsem se na ni opět podívala, srdce se mi strachem málem zastavilo. Mé tělo bylo připravené utéct. Ale ne bez něj.

Loď, nebo co to bylo, se nebezpečně přibližovala. Blesky byly výrazněji hlasitější a viditelnější. Hrůza mi svírala plíce.

Peter byl jako v transu. Zatřásla jsem s ním. Nic.

„Petere! Petere!! Musíme utéct!"

Mrknul. Poté obrátil oči ke mně.

„Co po nás chtějí? Petere!"

Bylo mi úzko, když neodpovídal. Teď je ten moment, kdy by měl říct, že to bude v pořádku a že on je ok. Nic takového ale nepřicházelo. Ta věc z nebo něco shodila. Tentokrát jen asi dvacet metrů za námi.

„Petere! Petere... do prdele Petere!!"

„Až řeknu jedna, poběžíme, co nejrychleji to půjde." Pohledem se ujišťoval, jestli souhlasím. Když jsem zaslechla jeho hlas, ulevilo se mi. Mé slzy se začaly míchat s kapkami deště. Otřela jsem si obličej.

Stromy se začaly tlakem větru sklánět téměř až k zemi, jako by uctívaly kohosi v nebi. Teď nebe ale spíš připomínalo hvězdné války.

„Tři..." Peter začal počítat.

„Dva..." přidala jsem se k němu. Loď byla téměř deset metrů blízko...

„Jedna..." Oba jsme vyběhli.

Bouře zesílila, jako bych v jejím napětí přímo plavala. Zmítala mnou panická hrůza z myšlenky, co by se stalo, kdyby nás to dostalo.

Okolo nás cákala voda z kaluží, mé džíny byly téměř celé od bahna. Cítila jsem v puse kovovou pachuť krve z toho, že jsem si skousla ret až moc silně.

Plíce mě pálily – od nehody s Jeremym jsem necvičila a bylo to dost znát.

Něco mě najednou napadlo. Je to jediná možnost, jak ho zachránit. Musím to zkusit. Nemám na vybranou.

Při první uličce jsem zahnula do prava.

Po dalším zahnutím, tentokrát do leva se ozval z dálky Peterovo zaklení a výkřik mého jména.

Zvuk se však smíchal i se zvláštním brněním...

Ta létající se vydala za mnou...

Můj plán začal zabírat...