Elena Ferrante, ať je to kdokoli, je pro mě velmi zajímavá spisovatelka. Její technika vyprávění a děj, který dokáže vytvořit, je něco naprosto originálního. Druhá knížka geniální přítelkyně mnou otřásla, často jsem na Lenucciu nadávala proč neuděla...
Aila se o nás nádherně starala. Jednou, když Elisa na pár dní onemocněla, jí přinesla snídani do postele. To ani jedna z nás nikdy nezažila. Místní knihkupectví mě nezaměstnalo, musela jsem každé ráno jezdit do vedlejšího městečka Passo Oscuro do mnohem menšího knihkupectví, které tolik nevydělávalo. Jezdila jsem na kole. Poprvé v životě! Aila mi půjčila její blýskavě stříbrné. První týden jsem padala, odrážela se jednou nohou nebo vedla kolo vedle sebe. V Passo Oscuro se totiž opravovalo nádraží, nebylo jak jinak tam dojet než na kole nebo autem. Auto jsem nechala u Pietra, kam jsem se ostatně měla za pár dní vydat. Trapné ježdění na kole mělo skončit.
Strana nás přijala s radostí, Elisa si díky ní našla práci v místním květinářství. 'Dnes jsem prodala kytku tomu nejhezčímu klukovi!' nebo 'Má práce mi voní, jedinej háček je, že všichni krásní kluci co kupují kytice, jsou už zadaní.' Elisiny reporty z práce. Po večerech jsme s Ailou psaly, vytvářely postavy, četly, chodily na procházky a nechávaly se inspirovat. Rozhodly jsme se pro román. Náš děj a náplň knihy se zrodila jeden teplý večer mezi štěbetajícími ptáčky a hlukem z ulice na verandě místní botanické zahrady.
Bylo to velmi náhodou. Vzpomněla jsem si na mého bývalého spolužáka z gymnázia. Ne na Alfonse, ale na Nina. Vzpomněla jsem si na obrovské teplo v mé hrudi, které symbolizovalo lásku a přitažlivost. Jeho vychytralý mozek a řeč, která uchvátila každého - pozitivně, někdy negativně -, kdo s ním přišel do styku. Dlouho jsem mluvila o lásce spojené s chytrostí. Do čeho jiného se lidi zamilovávají? Zeptala jsem se, ani ne tak v dialogu, spíš do větru, jakoby řečnická otázka.
Aila poslouchala, vím - tak jsem to cítila - že slyšela každé mé slovo. Někdy jsem si u lidí nebyla jistá, jestli doopravdy slyší to, co říkám. Ve čtvrti se často věty překrucovaly a měnily, nemohla jsem důvěřovat ve správné přeložení mých vět. Aila měla - výraz jsem přebrala od ní - ducha pozorovatele. Trochu jako Lila, proto jsem si byla jistá, že slyší to, co doopravdy říkám.
Povídala jsem jí o schopnosti mluvit a o tom, jak to někteří lidé ovládají líp než jiní. Myslela jsem na Nina v období gymnázia, v období článku o panu profesorovi náboženství, v období Nadii a Galianové a večírku, který jsem navštívila spolu s Lilou. S Lilou. Propojení písmen Li-La se slabiky Ni-No ve mně vzbudil odpor. Vzpomněla jsem si na Ischii.
Přestala jsem mluvit unešená láskou, začala jsem mluvit ovládána minulostí. 'Lidé, tak chytří dva lidé, spojení, ale oddělení okolním světem.' Aila přičichávala k větvi zlatého deště, pokračovala jsem: 'Oba spojení skrz člověka, chytrého, ale bez kouzla, který odpadne. Zmizí ve stínu a pouta dvou lidí přivedených k sobě touhou a očekáváním prostředníka se upevní.' Rozbušilo se mi srdce. Hněv, chytře skrytý pod vyumělkovanými věty, mi drážděl soustavu. 'Stanou se nezávislými. Prostředník upadá do spárů osobních životů jich dvou. Tomu, co mají mezi sebou a tomu, který žili před tím. Oba svázaní s lidmi, kteří do života mezi nimi zapadají jen jako kulisy, děsivé, které mohou vyskočit každou chvíli, popadnout zamilované, zatřást s nimi, rozbít je a oddělit.' Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zúžené oči, stejné jako když se mě zeptala, jestli bych se k ní chtěla nastěhovat, si mě prohlížely. Koukala jsem na ní, přemítala jsem, co jsem to právě řekla. Vyšlo to opravdu ze mě? Odpadající prostředník bez kouzla, to jsem měla být já? Bez kouzla, které Nino s Lilou vždycky měli? I vyumělkovaná slova vyhrknutá v takovém zápalu musí něco znamenat, přemýšlela jsem.
'To je ono.' 'Co myslíš?' 'O tom bude ta kniha Elen.'
Bylo rozhodnuto. Kniha o pozorovateli zamilovaných. Neřekla jsem Aile, že jsem vyprávěla něco, co se mi doopravdy stalo. Mnohokrát se mě při psaní ptala jak jsem co přesně myslela. Jaké postavení měli lidé kolem? Co jsem myslela touhou prostředníka? Myslím, že jí bylo jasné, že jsem si tím prošla.
Po Ailině iniciativě proměnit mé slova v knihu, jsem opět nabyla důvěru v mém vyjadřování. Do strany jsem se zapojovala víc, organizovala jsem, trochu šéfovala, pozvala jsem Nadiu, Pasquala, Lilu a Margi na demonstraci v mém novém městě. Dokonce jsem párkrát zavolala mámě a povyprávěla jí o našich nových pracích, o knize a Aile. O obsahu románu jsem samozřejmě nic neřekla.
Nastalo slastné období plné psaní. Byla jsem ponořená do Ailina světa. Její tipy, rady, přeskakování z události na událost, propojování dvou vzdálených prvků, který k sobě měli blíž, něž jsem si uvědomovala. Bavilo mě být obklopená jejím charisma, ne takovým co vládlo ve čtvrti, čmuchatelným, prolhaným, vytvořeným pro strach a děs. Takovým jemným, ale silným, bez potřeby se ukazovat. Dávala mi přečíst úryvky z knih, které ji nejvíce zaujaly. Slavné autory necitovala, tak jak to dělal Pietro, ale čerpala z jejich formy, jejich způsobu psaní. Vše vonělo po ní, stránky i moje ruce.
Knihkupectví, Elisa, její příhody z květinářství, organizace strany, tištění letáků, demonstrace, vrstevníci, možní nápadníci, byli jen kulisou, pozadím na plátnu na kterým se odehrával příběh psaní románu.
Kulisy byly velmi důležité pro přirozený vývoj naší knihy. Elisiny příběhy a frmol ve straně byli nezbytní, byli jako Rino, Nadia, Stefano nebo Nunzie v příběhu Lily a Nina, akorát ne tak nebezpeční a strašidelní. Byli tou druhou stranou, díky které se dala prožívat ta intenzivnější a důležitější. Díky kulisám jsem byla tím, čím jsem byla na Ischii. Dokázaly mě odpojit od dění a umožnit pohled z široka, vnést do věcí strukturu. Pozorovala jsem Ailu, pilně se zapojovala, ale středem pro mě byl příběh a ona, ne já.
Často jsem si volala s Lilou, připomínání si událostí z našeho společného léta ve mně zázračným způsobem nevyvolávalo ani odpor, ani hněv. Možná díky tomu, že jsme psaly můj příběh, můj pohled na věc, i když vlastně nešťastný - ta, co mohla být ta zamilovaná. I tak jsem se cítila důležitá, náplní našeho románu. Bez mých strastí by tento román nevznikal. Na Lilu jsem byla milá, oddělila jsem známý hlas vycházející z telefonu od inspirace našeho románu.
Protagonistou se stal mladý muž snědé pleti s kudrnatými - jak jsme napsaly do knihy - uhlově černými vlasy. Toužil zaujmout místo okouzlujícího blonďáka a stát se milencem ženy jménem Lara. Zároveň toužil stát po boku svého kamaráda - blonďáka, jeho dlouholetého přítele, a být mu na pomoc s čímkoli co přijde, ovlivněn jeho přítomností, zařazen do jeho života.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
