Geniální přítelkyně; jiná rozhodnutí

Mělo by to stačit?

Šli jsme pěšky, Margi s Nadiou šli včele, bavily se o Vietnamu a nevím o čem dalším. Pasqualovo uhlové vlasy vály, byl příjemný větřík. Chováš se jako Lila, začal zničehonic. Co tím myslíš? Moje příjemná nálada se pozastavila. Utéct z dobré rodiny Eleno? Měli peníze, nepochybuju, že díky nim vyšla tvá kniha. Vím stejně jako ty moc dobře, že láska nebyla problém, kdyby to tak bylo, nezasnoubila by ses s nim. Jak to můžeš vědět? Antonia si taky nemilovala a zasnoubili jste se. A pak jsem se s nim rozešla. To se ti jen hodilo. Co to povídáš? Jak hodilo? Do tvýho plánu. Jakýho plánu? Být s mladym Sarratore. Mé srdce se rozbušilo. Myslíš, že jsme si toho opravdu nikdo nevšim? Jak to, že to Pasqual pobral a Lila ne? Nebo to pochopila a udělala to navzdory vědění, že jsem ho milovala?

Nebýt Margi, spala bys pod mostem Lenú. Myslíš, že to nevím? Začala jsem mluvit rázněji. A máš pravdu, klidně bych si ho vzala bez lásky, ale pocit, že mě tenhle člověk vyhrál? Kdo to vlastně byl? Nechci být tak jednoduchá Pasqá. Po večeři s jeho rodinou brát za samozřejmost, že se vezmeme? To tak chodí Lenú. Přijdu si chvílí tak hloupá, řekla jsem bez reakce na jeho poznámku, potom zas tak odvážná. Odvážný to bylo, ale chytrý úplně ne. Mohla si cokoli, profesůrek by ti snesl zlaté z nebe až do huby ani prstem bys hnout nemusela. Mohla by sis psát a psát a chodit kam chceš. A co když to nechci Pasqá? Oba jsme vyrůstali ve špíně vinou druhých, mám se spokojit se zlatem vypracovaný rukama jiných? Obě verze mají stejný konec Pasqá, jsme ubohý a chudý. Za nic se nezasloužíme. Chci to udělat sama, snést si jídlo do huby sama, koupit si šaty a nosit je hrdě, protože to není z Liliny touhy ze mě něco udělat, Pietrovi představy, že se to má, z máminého pocitu zlosti, že už jsem ze všech hadrů vyrostla. Pro co jsem měla žít Pasqá? Nevydělala ti ta kniha dost? Ano, ale - myšlenku jsem nestihla doříct. Tobě nestačí, že jsi měla všechno, zachmuřil se. Ty potřebuješ kdo ví komu dokazovat, že to všechno si dokázala sama a že to sama dál dokážeš. My to víme ty káčo. My všichni víme, jak chytrá si, co všechno si dokázala. Lila to ví, tvoje máma to ví, Elisa, Solarovi, ví to i Alfonso, Antó, Enzo, dokonce i ten fašistickej kretén Gino. Nastalo ticho a já nevěděla co říct, možná jsem opravdu naivní káča, hlavou mi běhala Pasqualova slova. Byli jsme skoro před domem profesorky Galianové, kde, jak jsem pochopila, žil teď i Pasqual.

Galianová nás vřele přivítala, Margi se zeptala na rodinu, přišlo se na to, že s Margaretinou mámou Elou v obecné seděla v lavici. Párkrát se zeptala na Lilu, mou knížku chválila, zeptala se i na novomanželský život.

Začalo mi vadit říkat utekla jsem. V polovině mého vyprávění jsem začala používat slovo osvobození.

V kuchyni nad pánví s prskajícími vajíčky mi Galianová se sentimentálním tónem řekla měla si na víc. Svedla jsem to na lásku, nebyla tam paní profesorko, chyběla. Kývla a odešla s plnými talíři.

Jedla jsem v tichosti, slyšela jsem Margaretin, Nadin a profesorky Galianové hlas. Strana, socialismus, strana. Pasqual párkrát vykřikl kde jsou ty posraný sirky, kouřil častěji než posledně. Lenú, myslíš že je to dobrý nápad? Probrala jsem se z hlubin mých myšlenek. Jo. Bohužel jsem zastala špatnou stranu. Vrhly se na mě, to myslíš vážně? Rozvěsit plakáty se slogany do ulice kde je fašistickej klub? Pasqual si myslel, že je skvělý nápad vyvolat boje, mé hostitelky si myslely, že je to jen ztráta drahocenného času a sil. Začala jsem obhajovat mnou nevědomky přidělený postoj. Policie si všimne, vláda zasáhne, noviny budou psát, je to reklama zadarmo. Nedomyslela jsem, pro koho ta reklama bude. Jasně, a koho myslíš že budou podporovat? Ty co to začali? Nebo svatoušky z klubu debilů? Nadia pochytila Pasqualův verdikt. Tak hned potom sundáme plakáty. Debata pokračovala, Pasqual přihodil pár vět sem a tam, ale hlavní slovo jsme si měly já s Nadiou. Stala se z toho střelba argumentů, oponovali jsme tak rychle, že jsem chvílemi ztrácela nit. Jen s Lilou jsem zažila tak intenzivní horlivou palbu názorů, i přes to, že zastávající strana mi byla přidělena čistě náhodou, možná právě proto, to byla nejostřejší diskuse za posledních několik měsíců. Postavily jsme se, vedly jsme přímý oční kontakt, ruce horlivě gestikulovaly, když mluvila jedna, druhá se velmi jemně usmívala. Galianová začala sklízet ze stolu, nechala jen naše vychladlá vajíčka.

'Tak ať se nezapojují!' 'Ti se budou bránit!' 'Nevíme dokud to nezkusíme!' 'I my bychom odpověděli!' 'Oni nejsou my. A jestli nechceme být jen námi ale vším, musíme to zkusit!' 'Já radši budu námi než být vším a ztratit při tom část bývalého my!' 'A co pro dobro budoucích generací?' 'Bez části nás, generace pokračující v boji nebude!'

Debata skončila slovy 'tak se prostě neshodneme'. Podaly jsme si ruce, Pasqual vyvalený na křesle s výhledem na jídelní stůl zatleskal. Margi se přidala. Galianová vyšla z koupelny a popřála nám dobrou noc. Kolem jedné, Nadia už dávno rozvalená na Pasqualově klíně prohlásila, že je unavená. Vyndala nám lehátka, každou z nás políbila na sladké sny a odešla s Pasqualem do pokoje.