Elena Ferrante, ať je to kdokoli, je pro mě velmi zajímavá spisovatelka. Její technika vyprávění a děj, který dokáže vytvořit, je něco naprosto originálního. Druhá knížka geniální přítelkyně mnou otřásla, často jsem na Lenucciu nadávala proč neuděla...
V knihkupectví mi Ala přidělila vybalování nových knížek, byla mezi nimi i Pietrova školní práce. Hnědý obal, velký bílý nadpis a malý černý podpis.
Bylo vedro, tahala jsem těžké krabice naložený knihami sem a tam, mop byl moc velký na uličky knihkupectví, ale i tak bylo uklízení mnohem příjemnější než doma. Netížil mě mámin kulhavý krok, obava z další nadávky, kterou jsem měla v sobě tak zažranou, že bylo zvláštní nepředpokládat výčitku. Ala se chovala velmi srdečně, od světlého pruhu na jejím prsteníčku jsem pochopila, že se nedávno stala vdovou. Až o několik dní později, při našem důvěrném rozhovoru mi řekla, že manžela opustila. Lidé v její čtvrti se na ni koukali skrz prsty, přestěhovala se před pár měsíci kousek od Neapole, zažít život sama. Má pro mě pochopení, říkala jsem si.
Druhý den po práci jsme šly všechny tři na protest strany. Most byl přehlcen, seskupilo se několik okrsků, lidé stáli čelem továrně na mléčné výrobky. Odposlouchala jsem, že šéf továrny vyhodil ženu, která se snažila pronést hrudku másla, později zemřela na podvyživení.
Vysoký muž s kudrnatými vlasy nám podal transparenty. Velmi aktivně, až jsem na sobě cítila pohledy Ali a Margaret, jsem se zapojila do pokřikování sloganů a hesel. Pocit, který jsem kdysi cítila při mém monologu s profesorem náboženství, se vyrval na povrch. Chvíle kdy jsem naivně doufala, že se můj výtrysk autoritou nechtěných sousloví otiskne v novinách. Rozbouřené a vášnivé dialogy s Lilou, narůstající energii bojovat proti. Proti mluvě dospělých, proti zavedenému systému, proti všem kolem mě, světu, jen abych cítila vrchol. Ta energie se mnou cloumala. Stát na vrcholu s těmi pár dalšími vyvolenými. V době obecné s Lilou, na gymnáziu s Ninem, v Pise s Francem, pak s Airotovými. S kým teď? Nikoho z nich už nevídám.
V dálce jsem zahlédla Pasquala. Stál v předu demonstrace s Nadiou, dcerou profesorky Galianové. Po bitce s pár fašistama, kteří z toho tentokrát skoro nevyvázli, jsem je zašla pozdravit. Eleno ahoj! Co ty tu děláš? Jak se má Pietro? Nevím. Jaktože nevíš? Foukl mi kouř přímo do obličeje. Utekla jsem ze svatby. Nadia vyprskla, smála se tak, až se chytila Pasquala aby nespadla. On se pobavený nezdál. Proč Lenú? Chyběla láska. Láska není podmínka. Jak pro koho. Prohlížel si mě, když se Nadia uklidnila a pozvala mě ke Galianové na večeři, rozveselil se. Nemůžu, mám tu svou přítelkyni. Tak ať jde taky. Zvolal slavnostně.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
