Elena Ferrante, ať je to kdokoli, je pro mě velmi zajímavá spisovatelka. Její technika vyprávění a děj, který dokáže vytvořit, je něco naprosto originálního. Druhá knížka geniální přítelkyně mnou otřásla, často jsem na Lenucciu nadávala proč neuděla...
Když jsme se druhý den po práci vrátily k Ele domů, vyhubovala nám, že jsme jí nedaly vědět. Ani ne tak protože se bála, spíš kvůli nesnězené večeři. Margi, jak jsem pochopila, často nespala doma a Ela na to byla zvyklá.
Uplynulo sedm dní od mého příjezdu, horlivě jsem čekala na mou výplatu. Bohužel nebyla taková, abych si mohla dovolit cokoliv jiného než zaplivaný motel na konci Petrského náměstí. Radši jsem zůstala u Margi a šetřila na pronájem malinkatého bytečku, spíš takového pokoje, pár bloků od parku. Mluvila jsem s pán, který byteček pronajímá, všechno mi ukázal. 'Počítám s vámi slečno Grecová', opakoval mnohokrát, asi aby se ujistil, že mám opravdu zájem. Ala říkala, že cedule 'k pronájmu' stojí před domem několik měsíců, chápu, chtěl mít jistotu. Na bytečko pokojík jsem ale potřebovala minimálně ještě devět takových výplat.
Dny ubíhaly, mezi prací a schůzkami strany bylo prázdno. Listovala jsem knížkami, část jsem znala, část začínali nudně a jelikož jsem je nemusela číst na žádnou zkoušku, po pár stránkách jsem je odložila. Lidem co se ptali na doporučení, jsem poradila romány, co jsem si kdysi půjčovala v knihovně naší čtvrti.
Když už jsem nějakou tu knížku dočetla, byla na Margaretino pobídnutí. Četla jsem je na naše večerní hovory, většinou jsem ale nechávala mluvit ji, nechtěla jsem ji mým názorem zkazit radost z těch němých knih, které vybírala.
Nějakou dobu jsem nevnímala dny, vypařily se, když jsem si na ně tak letmo vzpomněla, byly to jen prázdné krabičky nafasované za sebou. Tudíž nemůžu přesně určit jaký den to byl, myslím, že se blížil srpen. Ten den jsem objevila knihu. Vtáhla mě do sebe, seděla jsem u ní celé pauzy, i při práci s mopem v ruce, chodila jsem spát pozdě a unavená, jen abych sjížděla řádky, hltala každé slovo. Jmenovala se Spletité cesty minulosti, autorkou byla Aila Amadesová. Povídala o mladém muži, který se vydal hledat své jméno. Tak to začíná, ale později se ukáže, že hledá své příjmení, což znamená jeho rodinu o kterou přišel, když byl ještě hodně malý. Byl to celkem spletitý příběh, takový ten bez zjevné podstaty. Skončilo to otevřeně, hledala jsem druhý díl, ale v regálech nebyl, ani jsem si nevzpomínala, že by mi prošel rukama při vybalování nových kusů. Nervózně, že druhý díl neexistuje a já se znovu ponořím do nudné četby Margiiných knih, jsem volala do nakladatelství kde knihu vydali. Ptali se kdo volá, když to zjistili, moc pochvalovali mou knížku. Říkali jak skvěle se o ní píše a že jim je líto, že se nestali mými vydavateli oni. Nasměrovala jsem je k původnímu tématu, řekli ať počkám, ozval se zvuk klávesnice. 'Bohužel slečno Grecová, druhý díl se nevydal.' 'Vy jste ho odmítli?' 'První kniha se vůbec neprodávala, takže jsme neměli zájem.' 'A nevíte jestli ji vydali jinde?' 'To si nemyslím, nebylo by to pro nakladatele výhodné.' 'Aha, děkuju. Mohla bych vás o něco požádat?' 'Samozřejmě, co si přejete?' 'Mohla byste mi dát na paní Amadesovou číslo?'
Hned o obědové pauze jsem ji zavolala. Trochu jsem si oddychla, když jsem viděla italskou předvolbu, nemusela jsem tolik utrácet.
'Ano? Kdo volá?' Měla milý, trochu chraptivý hlas, tipovala jsem jí něco přes padesát. 'Dobrý den, tady Elena Grecová, četla jsem vaši knihu, měla byste chvilku?' 'Vy jste si ji přečetla?' 'Ano a moc se mi líbila, nechápu proč nevydali druhý díl. Volám abych se vás zeptala, co jste dál plánovala s Pepem a kdy Amara pozná Luciu?' Cítila jsem se, i jsem tak určitě působila, horlivě. Četla jsem jen známé knihy, nestalo by se mi, že bych neznala konec nějaké knížky. Rval se na povrch pocit touhy, nutnosti po vědění. Musel být slyšet v mém hlasu. Ne jako ten z gymnázia nebo z Pisy nebo z jakýkoliv mých učících chvil, pocit chytrosti, zdatnosti vyznat se v dění světa, ohromit, nechat žasnout, prolíst zkouškou na jedničku s pochvalou. Ne ne, tohle bylo jiné, nutné ale v živém smyslu. Cítila jsem proudit krev, bylo mi horko, bála jsem se ale i nadšeně doufala na odpověď, byly to ironicky otázky mě nejbližší, něco to ve mě udělá, co, to záleží na odpovědi. Co mi doopravdy bylo po tom co se děje ve Vietnamu? Co mi bylo po tom jaké moře okupovali piráti a jaký to má dosah na moderní ekonomiku? Co mi bylo po feministických a ideologických úvahách Pietrovy sestry? Kromě debat a klábosení co jsem s těmi informacemi dělala? 'Co se vám na ní tak líbilo Eleno?' Neodpověděla na moje otázky, znervóznila jsem. 'Asi ta struktura. To jak skládáte příběh, všechno se propojuje, ale zároveň jsou postavy tak oddálené.' 'Psala jste někdy slečno?' 'Ano, napsala jsem knihu.' 'Vážně?' 'Ano' Na název se nezeptala. 'Co si myslíte o slovosledu začátku třetí kapitoly?' 'Počkejte chvíli, přečtu si to, vydržte, už listuju.' 'Co kdybyste mi váš názor napsala? Potřebuju teďka někam běžet.'
Dala mi svou adresu, třetí kapitolu jsem si pečlivě přečetla a večer jsem jí napsala dopis, více méně s pochvalami a s jedním detailem, kterého jsem si všimla ve třetí větě.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Tak si představuju byteček poblíž parku + cedule k pronájmu
