Geniální přítelkyně; jiná rozhodnutí

Vystavená

Mámě jsme Elisi potencionální odchod neoznámily. Řekly jsme si, že vyčkáme, až budu mít byteček jasný. Všechno bylo ale úplně jinak, než jsme plánovaly.

V sobotu jsem odešla po obědě. Rozhodla jsem se navštívit Lilu.

Otevřel Enzo. Chvíli tak koukal, asi zpracovával můj náhlý příchod. Pozval mě dál, Lila za chvíli přijde, šla s Gennerem ven.

Po chvíli ticha, jsem probořila ledovce. 'Tak jak jde studium Enzo?' 'Je to těžký, ale důležitý pro naší budoucnost.' Naší. Jejich vztah se upevnil. Chvilku jsme si povídali, na můj život se nezeptal. Lenú!, ozvalo se ze dveří, poznala můj hlas, pevně mě objala. Enzo si šel hrát s Rinem a nám nechal prostor, Lila mu o mém útěku - neboli, jak jsem tomu ráda říkala, osvobození - určitě řekla. 'Tak ráda tě vidím Lenú. Pietro už volal?' 'Ano, před pár dny.'

'Pasqá mi o tobě řekl na jednom ze setkáních.' Takže se zapojovala do běhu strany. Jaké měla místo? 'Proč si mi o tom neřekla? Mohla si jít bydlet sem.' 'Promiň, nechtěla jsem tě otravovat.' Bylo slyšet, že jí vadilo, že jsem jí o mém osvobození neřekla. I tak za mnou zašla k Ele a do knihkupectví. Nečekala až přijdu já.

'Pietro zmínil Antonia. Ty jsi mu něco říkala?' 'Já ne, ale on jo. Dala jsem mu na něj číslo.' 'Proč prosím tě?' 'Mají k sobě blízko Lenú. Pietro i Antó si prošli rozchodem s tebou.' Opovrhovala mnou a zároveň mě stavěla do pozice někoho váženého a vznešeného.

'Proč ses mě nejdřív nezeptala?' 'Věděla jsem, že bys byla proti.' 'A divíš se mi?' 'Chápu tě, ale tohle je pro dobro jich dvou, potřebujou se uzdravit.'

Uzdravit... Řekla bych, že teďka její iniciativu chápu, v té době jsem takhle ale nepřemýšlela - nechala je, aby poznali bolesti toho druhého a tak se vyléčili. Taková je aspoň moje představa, jestli to tak myslela i Lila, to nevím.

Odešla jsem s rozporem v mysli. Hraje hry! Chce se vmíchat tam, kde nemá místo a všechny účastníky otevřít, promíchat a nechat napospas víru emocí! Álee, chce ti pomoct, dát tvůj život dohromady. Je laskavá, nečekala než ty přijdeš za ní, ona zašla za tebou. Mé dvě strany soupeřily a tím se vyrovnávaly.

Za pár dní jsem promluvila - i když někdy obtížně - s tolika lidmi. Pasquale, Pietro, Máma, Lila, Adele. Myslím, že se o tom rychle dozví celá čtvrť. Až zajdu do lahůdkářství, budou o tom vědět. Až potkám na ulici známé z dětství, budou o tom vědět.

Příští setkání strany bylo celo neapolské. Jelikož jsem kromě čtení nudných knih - Aila se pořád neozývala - a drhnutí regálů v knihkupectví neměla co dělat, přidala jsem se do organizační složky proletářů. Najít prostor pro tolik lidí bylo náročné. Nakonec jsme pronajali jedno divadlo patřící skupině umělců. Říkali si dadaisté, ale moc dobře se vědělo, že to jsou čistokrevní futuristé. Divadlo mělo - jedno z přehnaných gest na prokázání svého stylu - místo obyčejných přikovaných červených sedaček židle, což pro nás bylo skvělé, nemuseli jsme si na shromáždění připadat jako na představení.

Potvrdilo se, co jsem si myslela. Dorazila Lila, Nadia, Pasquale a Carmen, která o mé skoro svatbě věděla. Neztrácej hlavu Lenú, ten pravej na tebe ještě čeká! Zamiluješ se tak jako já do mého muže. Povídala mi o svatbě kterou plánují s mužem od benzínky. Prý už přemýšleli jak pojmenují své děti, které ani nebyli na cestě. Byla vidět změna jejího stavu bytí, už nežila ve víru lahůdkářství a obuvnictví z doby, kdy Lila žila se Stefanem. Ustálila se, řekla: 'Konečně Lunú, konečně mám já nějaké štěstí.'

Po intenzivním a vyčerpávajícím shromáždění jsme se šli projít. Přibrali jsme Adu - která zanechala nenávisti vůči Lile - Enza a Gigliolu. Bylo to zvláštní, ještě Antonio a naše dětská parta by byla celá pohromadě.

Dali jsme si pizzu a povídali si o straně a o čtvrti. Zdálo se, že jediná já s Lilou jsme si všímaly tohohle zvláštně známého složení. Když nastalo ticho, Gigliola praskla bublinu. 'Tak jsem slyšela, že si opustila profesora.' Cítila jsem, jak na mě koukají, čekali reakci. 'Je to tak.' Schválně jsem tomu nedala žádný citový náboj. Dál jsem jedla svou pizzu a nechala prostor tichu. Zasáhla Ada. 'Je pravda, že si utekla ve svatebních šatech?' 'Neměla jsem čas se převléct, rozmyslela jsem si to ve chvíli, kdy jsme stáli před oddávajícím.' Používala jsem vyumělkovaná univerzitní slovíčka, která potlačovala můj neapolský rodný přízvuk.

'Tyhle věci se nedají rozmýšlet na poslední chvíli.' Pasquale mě chtěl znovu poučit. 'Tak to jsem živým důkazem, že se dají.' 'Ne, ty si akorát důkazem pýchy.' Bylo ticho, vycítili, že tohle je mezi námi dvěma. 'Představ si vyrůstat ve Via Galibardi, tam by ses měla tak dobře, že by si nemusela dokazovat svý ubohý čtvrti co všechno si dokázala. Ty nejsi blbá Lenú, tahle čtvrť a tvoje pýcha tě zaslepila.' Lila měla svůj zkoumavý pohled. Pootevřenou pusu a oči úzce přivřené, skoro zavřené. 

Nepamatuju si, jestli jsem se tolik naštvala, protože jsem si myslela, že má Pasquale pravdu a teď mě před všema odhalil, nebo mi to naopak přišlo jako naprostý blábol a opírání jeho problému o ty mé. Říkala jsem si: Proč to vytahuje před našimi kamarády? Přišla jsem o tolik! O možnost být zajištěná, vzdala jsem se mé literární podpory, o které jsem si myslela, že jsem ji ztratila. Vzdala jsem se dobrých vztahů s mou mámou, riskovala jsem, že umřu hladem a on mi bude říkat, že jsem naší čtvrti potřebovala něco dokázat? Týhle čtvrti?

Jasně si pamatuju, jak jsem se zachovala - ať už to bylo z jakýkoliv důvodů - potom.

'Nech to být Pasqá, netýká se tě to.' 'To se teda týká.' 'A jak? Nijak! Tak mě nech mě na pokoji! Vůbec nevíš jakej život jsem měla, nevíš o mě skoro nic, tak mlč!' Nevím proč jsem tak přeháněla, znělo to, jako kdybych měla kdo ví jak hroznej život. Na chvíli zmlkl. 'Co tě tak rozčílilo? Musíš vědět že mám pravdu.' 'Jakou pravdu Pasqá? Že naše čtvrť je díra plná špíny? To vím už od dětství. To, že jsem pyšná na to co jsem dokázala? Ano! Ano, jsem hrdá na to, že jsem aspoň na chvíli utekla z tohohle místa, ale sám dobře vidíš, že jsem tu zas. Tak co po mě chceš slyšet?' 'Že jsi tak zpyšněla, že musíš všem dokázat, že to zvládneš bez pana profesůrka.' 'Co zvládnu? Dát si do huby jídlo? Jo mám ruce, dokážu pracovat. Sehnat si postel, mám vás, zimou neumřu. Není co dokazovat. Prostě sem ho nemilovala.' Vrátila jsem se ke staré báchorce o lásce a nelásce.

Rozepře skončila. Pasquale věděl, že láskou to není, mohl vyvrátit to 'kvůli lásce', ale neudělal to. Byla jsem mu vděčná, že mě ušetřil další konfrontace - i mé vnitřní - před kamarády.

Enzo s Lilou začali mluvit o tom co se teď učí. O počítačích, všelijakých systémech a IBM. 'Je to budoucnost, jsou v tom prachy, za několik let bude v počítačích všechno. Vývojáři se to snaží udělat co nejmenší. Pár z nich věří, že za pár let, budeme mít počítač do kapsy!' 'Počítač do kapsy?' Opakovala Carmen. 'Ano ano, je to tak.' Přitakala Lila. Teď když to píšu, směju se nahlas. Myslím, že tak půlka z nás jim nevěřila.

Cestou domů jsem přemýšlela: Co si o tom myslí Lila? Ví, že to o lásce není? Ví o mě něco, co já ne? Zná ten zapeklitý důvod?