Elena Ferrante, ať je to kdokoli, je pro mě velmi zajímavá spisovatelka. Její technika vyprávění a děj, který dokáže vytvořit, je něco naprosto originálního. Druhá knížka geniální přítelkyně mnou otřásla, často jsem na Lenucciu nadávala proč neuděla...
S Pasqualem a Nadiou jsem se rozloučila jako s posledními. Řekla jsem Pasqualovi i před Nadiou, že si o tomhle tématu nepřeju dál mluvit. Cítila jsem můj neapolský přízvuk vibrovat, jakoby se rval na povrch. Zalekla jsem se představy být zatáhnutá, už jen mým vyjadřováním, zpátky do čtvrti. Rychle jsem si narovnala šaty a slušně a odměřeně se s oběma rozloučila. Nadia, která celý večer nic neřekla, mě pevně objala.
Potřebuju si něco dokázat? Má Pasquale pravdu? Zpyšněla jsem? Myslím vážně to, co jsem navykládala Pasqualovi tu noc po demonstraci? Strach z jednoduchosti, ubohosti a touha osobní zásluhy? Je to ten důvod?
Ztratila jsem důvěru v má slova.
Uplynulo pár dní, s Lilou jsme si často volaly, povídala mi o práci a já jí o čemkoli možném.
Párkrát během volna jsem navštívila Carmen. Moc si užívala celou benzinu jen pro sebe, nemusela soupeřit s Lilou ani Adou o místo, celá - i přes náročné obstarávání pumpy - zářila.
Pasquala nebo Nadiu, často oba dva, jsem potkávala na proletářských setkáních. Margi občasně vystupovala na shromážděních. Plánovala se demonstrace a tiskly se letáky.
Přemýšlela jsem nad tématem mé nové knížky. Po pár týdnech jsem zjistila, že mé poznámky, které jsem sepisovala když jsem objevila něco zajímavého, nenavazují, nemají společníka, kterého bych se mohla chytnout.
Jednou večer zazvonil telefon, očekávala jsem Lilu, když jsem zvedla sluchátko byla to Aila Amadesová.
'Četla jsem vaše doporučení. Přemýšlela jsem nad tím podobně jako vy, ale nenapsala jsem to tak, protože by to mohlo prozradit děj osmé kapitoly.' Trochu mě to zaskočilo. Jak může úprava slovosledu v pár větičkách prozradit děj úplně jiné kapitoly?
'Taky jsem si přečetla vaši knihu.' Další zaskočení. 'Co jste si o ní myslela?' 'Líbila se mi protagonistka. Spojit nespoutanost s otroctvím, skvělý nápad! Obsah byl taky velmi zajímavý, ale struktura, pořadí příběhu by bylo možné udělat jinak, řekla bych lépe.' Rozbušilo se mi srdce, lidé často mluvili o obsahu mé knihy, měli námitky, říkali ji erotická, ale ke struktuře a pořadí měl poznámku naposledy pan z nakladatelství, možná se o tom párkrát zmínil Pietro, ale nikdy mí čtenáři. Taky - což mě velice zmátlo - jak myslela to otroctví? V knize žádné není.
Pověděla mi co všechno by změnila. Na hovoru musela hodně utratit, volaly jsme asi dvě hodiny. Byly jsme jen u čtvrté kapitoly mé knihy - k té její jsme se vůbec nedostaly - když už potřebovala jít. 'Až budete mít čas, stavte se.'
Cítila jsem se tak obohacená! Měla jsem tolik námětů na zlepšení mého psaní, stále jsem ale neměla téma.
Zbývaly asi tři týdny do koupě pokojíko bytu. Elisa mi pravidelně volala, myla místo Meliny - matky Antonia a Ady - schody a peníze schovávala před mámou, šetřila je na náš společný život.
Další volný den jsem vyrazila do Fregenae, malého městečka kousek od Říma.
Uvítala mě žena s šedými dlouhými vlasy, její chůze a postava byla na její věk velmi živá. Přivítala mě vesele s vařečkou v ruce. Byt voněl po jahodách.
Před obědem jsme si chvilku povídaly, navázaly jsme tam, kde jsme před týdnem skončily. Vařečkou, popřípadě lžící, když zrovna ochutnávala těsto, dělala gesta stejného rytmu jako její intonace.
Kolem dvanácté Aila zavolala a do kuchyně přišla roztomiloučká osoba, jeden blonďatý cop, růžové sponky ve vlasech, stydlivá, v rukách svírala medvídka. Přiběhla k babičce a chytla se ji za nohu. Koukala na mě takovým tím 'já tě vidím, ale ty na mě nekoukej' pohledem. Poslechla jsem, nevšímala jsem si jí, Aila ostatně taky ne. Nezapojovala ji do hovorů, nepovídala o ni, nevychvalovala ji tak, jak se to dělá u nás.
Hodiny povídání, procházek po parku, mé poznámky přetékaly všlijakými tipy. Dozvěděla jsem se jak myslela to s těmi pár věty, které prozradí obsah osmé kapitoly. 'Když si nedáš pozor, chytří čtenáři vycítí tvůj záměr. Můj cíl je překvapit i ty nejinteligentnější. Nechat je odložit vychytralost a zahltit je neočekávaným příběhem.'
Aila se mě v jedné chvíli zeptala: Chceš napsat další knížku?
'Ráda bych.' 'Chtěla bys napsat jednu se mnou?' Po hodinách tolika naplňujících, intenzivních, vzdělávacích (vzdělání, které mě opravdu zajímalo) hovorů jsem vykřikla: Ano!
'Co děláš za práci?' První otázka z osobního života. 'Pracuju v knihkupectví.' 'Seš z Neapole že?' 'Ano.' 'Co ještě děláš mimo práci?' 'Snažím se psát.' 'A mimo to.' 'Organizuju proletářské demonstrace, chodím za kamarády a šetřím si na malinký byteček pro mě a mou sestru kousek od knihkupectví.' Dál se neptala, bylo ticho. Měla zúžené oči, podobně jako Lila, když zkoumala situaci. Po chvíli promluvila, rozbušilo se mi srdce. Pojď bydlet sem. I se svou sestrou. Zastavila jsem se. Myslí to vážně? Šlo by to vůbec? Jakoby mi přečetla myšlenky: Strana je i tady, knihkupectví je tu taky a bytečky jsou tady taky. Než si se sestrou něco seženete, budete bydlet u mě. Po práci a o volných dnech budeme pracovat na knize. Co na to říkáš?
Všechno mi přišlo vyřešeno. Na kamarády jsem si ani nevzpomněla. 'Ano! Moc ráda!'
A bylo to. V knihkupectví jsem dala výpověď. Poděkovala jsem Margi a Ele, obvolala jsem Pasquala, Nadiu, Lilu, Carmen, dokonce i Alfonse a nadiktovala jim mou novou adresu. To bylo ještě před návštěvou rodiny.
Přijela jsem k nim den před odjezdem. Vzala jsem si Elisu stranou a všechno ji řekla. 'Čim dál, tim líp.' Vyřešeno. Teď máma.
Mami, začala jsem, stěhuju se do Fregenae. 'Co tam budeš dělat?' 'Pracovat na mé nové knize.' 'To ti vydělá?' 'Budu mezi tim pracovat v knihkupectví.' 'To děláš i tady.' 'Tam ale bydlý moje spolu spisovatelka.' 'Nemůžeš si najít jednu tady?' 'Dobrý spisovatele nenajdeš na každém rohu.' 'Nemůže jet ona sem.' 'Má tam vnučku.' 'A ty tu máš nás.' 'Ohledně toho.' Koukla jsem se na Elisu, která převzala slovo. 'Chci jet s Elenou mami.'
Čekala jsem randál, ale vzala to celkem dobře. 'Jsi moc mladá.' 'V mym věku jela Elena sama na Ischii.' 'Dobře, dělej si co chceš, ale až tě bude práce nudit, za mnou nelez.' 'Já už dávno pracuju!' To mámu rozohnilo trochu víc. 'A kde sou ty prachy Eliso? Myslíš vůbec na svojí rodinu? My živoříme a ty si syslíš? Kde sou?' Začala kulhat po pokoji, otevírala šuplíky, jakoby se do nich nedívala každý den. 'Jsou na můj a Lenin byt.'
Měly za sebou, jak jsem pochopila, velmi náročné období. Zlost z té druhé neventilovaly, ten večer přeteklý hrnec pukl. Chvílemi lítaly talíře. Pak tekly slzy. Táta s Ginem a Peppem radši odešli, ze stínu chodby jsem celou hádku pozorovala jen já. Trvalo to dlouho.
Když bylo oběma jasné, že není co víc té druhé vytknout, Elisa vytáhla s pod skříně krabičku a podala mámě tři bankovky. Zbytek krabičky zavřela a řekla: Tohle opravdu potřebujem. Máma kývla a zavřela se v pokoji.
Vyrazily jsme brzo ráno, vlak odjížděl v sedm. Když jsme byly u dveří, zastavila mě máma a podala mi jednu z elisiných bankovek. Kupte si tam hezký šaty a přivezte nějaký i mě.
V té době to bylo to nejhezčí čeho byla máma schopná. Vzala jsem peníze a objala ji. Slovy: už běžte, ujede vám to, se s námi rozloučila a popřála nám hezkou cestu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
