Navždy ve tmě

Část 4.- Navždy ve tmě

Odepsala se ke dvěma dnům bloudění. Na všech rozcestích se vydala doprava, aby si zapamatovala cestu, ale stejně se ztratila, nejspíše proto, že potom co se prospala neklidným spánkem na zemi, vydala se zpět omylem stejnou cestou. Byla podchlazená a dostala kašel. Ale pořád se držela naděje, že najde cestu ven. Unavovala ji neustálá tma. Neměla přehled o tom, jak utíká čas, ani o tom, jestli je zrovna den nebo noc. Nikdy se ještě tak moc nebála. Párkrát viděla tu děsivou bílou kočku, ale pravděpodobně jen blouznila z horečky. Prošla pár dalšími malými jeskyněmi a v jedné našla kosti. Lidské. Třetího dne dostala naději na spásu, když narazila na vodu. Jenže to nebyla podzemní řeka, která by ji odnesla ven, ale stojaté jezero. Alespoň se napila. Chutnalo to železitě. Téhož třetího dne zase chytla ten svíravý špatný pocit. A slyšela za sebou kroky. Utekla jim. Tu noc nebo ten čas, který považovala za noc,vůbec nespala. Její nemoc se zhoršila a už se smiřovala s tím, že tohle je její konec. Jestli jí dřív nezakousne upír, zemře na horečku nebo zápal plic a hlad. Žaludek se jí svíjel a žadonil o nejmenší kousek potravy. Mohla sníst leda tak kamení. Nebyli tu ani myši, ani pavouci, ani netopýři. Všechno to nesnášela, ale teď tak toužila po jakékoliv známce života, že by brala i to. Zase zaslechla kroky. Její baterka už svítila mnohem slaběji a blikala. Zvedla se a pomalu mířila dál. Každý krok jí přinášel utrpení. Baterka zhasla. Zahodila ji do chodby za sebe. Nevěděla, co tím sleduje, ale nic se nestalo. Všude byla tma. Cestu nahmatávala rukama a držela oči otevřené, přestože se zavřenýma očima by dosáhla stejného výsledku. A pak to uviděla. Daleko za sebou. Červené oči. Vzlykla. Doteď se držela statečně, ale už to nemohla dál vydržet. Křečovitě se rozvzlykala a držela si břicho. Její pláč se mísil s kašlem. Možná by už neměla utíkat a měla by se nechat zabít. Pomyslela na své rodiče a na to, jak by na ni byli hrdí, že to takhle vzdala. Rozbrečela se ještě víc. Nemohla. Nemohla to vzdát. Ušla ještě pár potácivých kroků a tvář jí ovanul čerstvý vánek. Zaostřila skrz slzy. Před ní byl otvor vedoucí ven. Uslyšela zpěv ptáčků a uviděla modré nebe. Z posledních sil se rozběhla.
Zastavila se na kraji. Pod ní se rozprostírala hluboká propast. Byla nad roklí. Odmítala se otočit na červené oči. Shlížela na zeleň vyplňující dno rokle. Nemohla to přežít. Její strana rokle byla tak blbě nakloněná, že ji nemohla sešplhat. Alespoň si svůj život vezme sama a ne ten nemrtvý. Příliš nad tím nepřemýšlela a vrhla se do rokle. Dno se přiblížilo rychleji, než čekala. A hlad, únava, zima a nemoc ustal. Všechno zhaslo a ona se znovu propadla do tmy, která ji tak děsila. Zůstane navždy ve tmě. Kéž kdyby věděla, že kdyby na posledním rozcestí šla prostřední cestou, dostala by se kousek od místa, kde našli její spacák. Kéž kdyby vesničané našli i jeskynní systém a ne jen její zlámané tělo. Kéž kdyby do lesa neposílali další mladé. Kéž kdyby věděli, že tu tradici vymysleli právě upíři.