Vykřikla, když nohou šlápla naprázdno a někam spadla. Praštila se o stěnu díry a padala dál. Přistála do vody. Potopila se několik metrů hluboko a voda jí zabolela jako by spadla na beton. Ale byla živá. Dýchala. I když teď by dýchat neměla. Vyplavala nad hladinu a vykašlala vodu. Nic zlomeného neměla. Ke svému překvapení zjistila, že v ruce stále tiskne baterku a ještě k většímu překvapení zjistila, že stále funguje. Tak teď asi vyčerpala veškeré své štěstí na celý život. Našla břeh a vyškrábala se ven z vody. Nacházela se v nějaké jeskyni z které vedla chodba dál. Jakmile se vzpamatovala z šoku, udeřila do ní zima a začala drkotat zuby. Musí jít dál a doufat, že ta chodba vede ven. A tak šla. Stěny byly nepříjemně vlhké a všude se vznášel hnilobný zápach. Chodba se stočila a dovedla ji do ještě větší jeskyně. Plné krápníků. Páni. Nikdo z vesnice netušil, že tu nějaké jeskyně jsou. Musela mezi krápníky kličkovat. Uprostřed jeskyně narazila na něco opravdu děsivého. Byly tu tři kamenné náhrobky. Přes všechny byly přidělané kovové mříže. Ale u třetího náhrobku byly ty mříže protrhlé. A náhrobek odsunutý. Anna zalapala po dechu a vrátila se zpět na začátek jeskyně. Tam se opřela o stěnu a vydýchávala to. Věděla přesně, co tohle je. Hroby upírů. Nemrtvých, kteří vstávali z hrobu a udržovali si lidskou podobu sáním čerstvé lidské krve. Lidé jim propichovali srdce kůlem nebo jejich hroby opatřovali mřížemi. Najednou to do sebe všechno zapadalo. Všichni, kteří se z lesa bez úhony vrátili, byli věřící. Určitě měli na krku křížek nebo páchli svěcenou vodou.
Znovu urychleně prošla jeskyní a pohledem se vyhýbala hrobům. Jak se ty mříže protrhly? Musí odsud pryč. Ten upír se sem může kdykoliv vrátit. Nebo se sem vrátí teprve, až když se nakrmí? Musel jí slyšet sem spadnout. Nebo co jiného mohla být ta černá postava s červenýma očima? Všechno to dává smysl. Kam jinam by předci pohřbili tyhle stvůry než do jeskyně, kam živá noha nevstoupí? Nejspíš sem byl vstup zakázaný tak dlouho, že se na existenci jeskyní dočista zapomnělo. Vstoupila do další chodby.
आप पढ़ रहे हैं
Navždy ve tmě
वैंपायरPřenocovat v lese, ve kterém straší- to musí v její vesnici každý, kdo dovrší osmnácti let. Nevěděla, co by se stalo, kdyby někdo prostě a jednoduše řekl ne, ještě se to nestalo. Je to tradice zakořeněná stejně hluboko jako Vánoce nebo Velikonoce. Č...
