Navždy ve tmě

Část 1.- Všechno podle tradice

Slunce by právě mělo zapadat za obzor, ale kvůli těžkým šedým mrakům není vidět. Kvůli těm stejným mrakům se dříve setmělo. Ale to nevadí. Dokud nezačne pršet.
Mladá dívka stoupala středem lesa do prudkého svahu. Připadalo jí to, jako kdyby už byla míle daleko a nohy měla ztěžklé, ale kdykoliv se ohlédla, spatřila mezi stromy světla své vesnice. Přenocovat v lese, ve kterém straší- to musí v její vesnici každý, kdo dovrší osmnácti let. Nevěděla, co by se stalo, kdyby někdo prostě a jednoduše řekl ne, ještě se to nestalo. Je to tradice zakořeněná stejně hluboko jako Vánoce nebo Velikonoce. Čerstvého dospělého to má připravit na strasti života, jako by snad do té doby nežil. Zhruba půlce lidí se zde nic nepřihodí, ale ostatní jsou zapřísáhlí, že viděli temnou postavu nebo slyšeli zvláštní zvuky. Jedna slabší dívka se loni zcvokla. A každých pár let někdo zmizí a jejich tělo se najde po pár dnech na dně rokle.
Ale ona věřila, že je připravená. Alespoň tak moc, jak může být. Měla s sebou teplé oblečení, spacák, nějaké jídlo včetně zbytku dortu z oslavy, mapu a kompas, knížku na zabavení, baterku i čelovku a víno, které dostala jako dárek od rodičů. Byla vybavená i hrstkou jiných věcí. Na paranormální jevy věřila a nehodlala nic riskovat. Ruce měla pokreslené ochrannými symboly, u pásku kraťasů měla váček se solí a v postranní kapse batohu měla nějaké krystaly, ochranný amulet a kyvadlo. Převrátila si ponožky naruby, podle říkačky ve vesnici. Neměla mobil a nesměla rozdělat oheň, mohla by tím  přilákat temné síly. Začalo poprchávat a během pár minut se dešťové kapky změnily v těžké provazce deště. Vylovila si nepromokavou žlutou bundu. Pořád je to lepší, než sníh. Byla opravdu ráda, že má narozeniny v létě a litovala těch, kteří tu museli nocovat v zimě. Vzdala trmácení se do kopce a zalezla mezi stromy, které jí poskytly jen chabou ochranu. Už byla unavená. Možná by mohla zůstat tady, silný vítr by přijít neměl, takže by jí snad nemusela žádná větev spadnout na hlavu. Vytáhla si spacák a kolem vysypala kruh ze soli, pro jistotu. Kapky jí nemilosrdně smáčely od hlavy k patě a během chvíle byla promočená až na kost. Už teď toužila po teplé koupeli a netušila, jak přečká noc. Měla výhodu, že alespoň základní stezky v lese znala, na rozdíl od ostatních, kteří se nechtěli vláčet do kopce pro nic za nic a chodili do druhého lesa v údolí.
Nechtěla si zničit knížku, a tak si otevřela víno, seděla opřená o strom a hleděla na stromy před sebou a stezku mezi kopřivami napravo. Víno bylo trpké. A začal foukat studený vítr. Potichu si začala broukat rituální písničku. Vesničané jí zpívají pokaždé, když doprovází plnoletého k lesu. Přejí jim v ní odvahu a nový začátek a ponoukají stíny s červenýma očima, aby je nechaly být. Ztracená v myšlenkách o svém životě a budoucnosti nakonec zachumlaná až po uši usnula. Když se probrala, byla už tma. Neměla, jak zkontrolovat čas, ale déšť už ustal. Vzbudil ji nepříjemný pocit. Nevěděla, odkud pocházel a neshledala žádné příznaky toho, že by něco bylo špatně. Žádná husí kůže nebo zrychlený tep srdce. Nic. Ale cítila se hrozně. Sevřely se jí útroby a dostala nenadálé nutkání odsud vypadnout. Napůl se vymotala ze spacáku a nahmatala v batohu amulet a kyvadlo. Tiskla je v ruce a baterkou svítila mezi stromy. Její špatný pocit jen přidal na intenzitě. Za křovím najednou zahlédla velkou bílou kočku. Ta kočka se jí zdála divná. V té tmě až příliš zářila a pohybovala se zvláštně. Ne elegantním tichým našlapováním jako většina koček, ale těžkopádně a příliš rázně. Kočka zašla za strom a zmizela.
Napadlo ji zeptat se kyvadla. Duchovního průvodce, se kterým komunikuje kyvadlem. Uchopila řetízek kyvadla a počkala, než se nad napřaženou dlaní přestane hýbat. Pak v duchu pronesla kontrolní otázky. Jmenuji se Anna? Kyvadlo se rozkývalo dopředu dozadu. Ano. Je mi sedmnáct let? Kyvadlo se rozkývalo na levou a pravou stranu. Ne. Dobrá tedy. Jsem v bezpečí? Ano. Oddechla si. Dobře. Jsem sama? Kyvadlo ukázalo prudké ne. Sakra. Souvisí to s tou kočkou? Ano. Anna se na chvíli pozastavila a přemýšlela nad další otázkou. Byla ta kočka kočkou? Kyvadlo se rozkývalo dokolečka, což znamená možná. Moc často se to nestává. Její duchovní průvodce si je téměř vždy jistý. Komunikuji se svým duchovním průvodcem? Kyvadlo se nejdříve ani nehlo, přestože se jí třásla ruka. Pak se pomaličku rozkývalo doleva doprava. Ne. Jsem v bezpečí? Zeptala se znovu. A kyvadlo se ani nepřestalo hýbat a zůstalo v pohybu.