Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 20.-Vždycky je šance

[Ten samý den, na vesnici]

Pohled Anny:

Ani dnešní ráno nebylo o moc šťastnější, než ty rána poslední týden před tím. Celá rodina truchlí a budeme ještě dlouho. Vstala jsem a šla do světnice. Zatím tam byla jen maminka a Věrka. Věrka na mě zase hodila ten hnusný naštvaný pohled.
A: "Mami?"
Promluvila jsem na maminku. Ta nachvíli zvedla hlavu a smutně se na mě podívala.
M: "Ano?"
A: "Můžu jít ven?"
M: "Běž."
Vě: "To ji prostě jen tak pustíš?!"
Vykřikla Věrka a prudce se zvedla od stolu.
M: "Co tím myslíš?"
Vě: "Však ani nevíš, kam chodí!"
M: "A je to opravdu tak důležité?"
Vě: "E-E-Ehm CO?! Už je to 5 let, mami, 5 LET!!! 5 let skoro každý den někam mizí a tobě je to úplně ale úplně jedno!"
Věrčin řev vzbudil Marušku, a tak za námi přišla do světnice.
Ma: "Co se děje?"
Zeptala se ospale.
M: "Běž si, Ani."
Ukončila rozhov maminka. Ještě jednou jsem se podívala na Věrku. Ta na mě zavrčela a pak si naštvaně sedla. Rychle jsem se odebrala ke dveřím a vyběhla ven.
Co jí je? Nikdy jsem s Věrkou neměla žádný špatný vztah! Věrka mi od té doby, co chodím za Čechym, nevěří...Je jediná, která se na to, kam pořád chodím, snaží přijít. Sice štěstí, že jenom ona, ale i tak mě to dost trápí.
Potřebuju jít za Čechym, slíbila jsem mu, že dneska příjdu. Doufám, že si to nevzal nějak špatně, že jsme se teď moc nevídali. Ale on většinou tyhle věci chápe. Potřebovala jsem chvíli...čas...
Proběhla jsem lesem až na naší mýtinku. Myslela jsem, že už tam na mě Čechy bude čekat, ale nikdo tam nebyl. Trochu mě to zarazilo...Tak třeba se jen někde zdržel, každou chvílí tu musí být.
Najednou za mými zády zašustilo křoví. Prudce jsem se otočila a zběsile jsem se začala rozhlížet. Nic...Třeba se mi to jen zdálo...Pomalu jsem se otočila zase zpátky. Za chvíli jsem to uslyšela znovu. Zase jsem za sebou zkontrolovala okolí, ale ani tentokrát jsem nic ani nikoho nezahlédla. Začala mě to trochu znervózňovat...
Najedou mi někdo skočil na záda a shodil mě na zem. Byla to taková rychlost, že jsem se nestihla ani vzpamatovat. Na zemi mě pak dotyčný otočil na záda a vší silou mě k ní přimáčkl. Dívala jsme si z očí do očí. Byla to...V-Věrka?...
Vě: "Tak a teď to vyklop!"
A: "Co tu děláš?! Pust mě!"
Vě: "DĚLEJ!!! Konečně jsem tě chytila, tak teď mi řekneš, co tady těch 5 let děláš!"
A: "Můžeš mě pustit?!"
Vě: "Nejdřív odpověz!"
A: "VĚRO!!!"
Zařvala jsem a jednou rukou se jí vysmekla. Pak jsem jí tou volnou rukou od sebe vší silou odstrčila a posadila se.
A: "Co máš za problém?!"
Vě: "Co ty máš, ha?!"
A: "Já si tady dělám svoje věci! Dej mi pokoj!"
Vě: "Myslíš, že tě prostě nechám pláchnout?! Neodejdu, dokud mi to neřekneš! Co tu děláš?!"
A: "To tě nemusí zajímat! A teď zmiz!"
Vě: "SLYŠELAS MĚ?!!"
Zakřičela Věrka a za šálu mě táhla k sobě. To ale bolelo. Zuřivě jsem se jí snažila vysmeknout, až jsem za šálu trhla a Věrce vyjela z ruky.
Vě: "Nikam-nejdu."
Řekla rázně a postavila se pevně na obje nohy.
Proboha, jak se tohle mohlo stát?! Od kdy mě vůbec sledovala?! A jaktože jsem si jí nevšimla?! Ach Bože...Teď už to ani nezakryju, ani nevymyslim žádnou výmluvu. Budu muset s pravdou ven...Rukou jsem si zoufale zakryla oči a pak směrem k Věrce promluvila:
A: "Víš co? Máš pravdu. Skrývám před vámi něco. Jsi jediná z rodiny, kterou to napadlo. Řeknu ti, co se tu děje, ale jen pod jednou podmínkou."
Věrka si založila ruce v kříž a ještě víc pozorně se na mě zadívala.
Vě: "Poslouchám."
A: "...Nikomu o tom neřekneš...Jestli se to někdo dozví, budeme v ohrožení jak my a naše rodina, tak i ten druhý dotyčný."
Vě: "'Druhý dotyčný'?"
A: "Všechno ti vysvětlím, neboj. Ale musíš mi opravdu slíbit, že to nikomu, ale NIKOMU neprozradíš. Věrko prosím, přece nechceš, aby naše rodina měla problémy! Už teď jsme na tom dost bídně!"
Věrka se nachvíli odmlčela a zadívala se do země. Po chvíli se podívala zpátky na mě a pronesla:
Vě: "Sice bych to nejradši všechno řekla mámě, ale...pokud je to tak, jak říkáš, slibuju, že budu mlčet. Alespoň já to budu vědět."
A: "Díky."
Usmála jsem se na ni. Tak moc se mi ulevilo. Nechci ohrozit ani sebe ani ji ani naší rodinu ani Čechyho ani nikoho jiného. To, že souhlasila, nás všechny zachránilo.
Vě: "Tak...co?"
A: "Pojď za mnou. Chci ti někoho představit."
Provedla jsem Věrku zkrz houštím zpátky mezi stromy. Půjdu s ní až tam, kde s Čechym obvykle uvazujeme koně. Třeba už tam bude a pokud ne, tak na něj počkáme. Šlo se nám celkem špatně. Nohy se nám bořily do sněhu a ani jedna nejsme moc velké na to, aby se nám lehce dostávalo zpátky nahoru. Už jsme tam skoro byly.
A: "Už jen kousek."
Prohodila jsem k Věrce a dál pokračovala v cestě.
Jsme tady. Za stromem už jsem uslyšela řehtání koní. Věrka šla těsně za mnou. Obě jsme schovaly za mohutný strom a já vykoukla ven, abych tam lépe viděla. V tu ránu mi ale spadla brada a kompletně jsem zbledla. Zastavil se mi dech a srdce mi v tu chvíli poskočilo až do krku. Chvíli jsem na to jen zírala. Byl tam Čechy, ale ne sám...Vedle něho stála vysoká postava a mluvila s ním. Byla zahalena do dlouhého kožešinového pláště a na hlavě měla posazenou podivnou beranici také z kožešiny. Z pod beranice mu vyčuhovaly krátké hladké černé vlasy, zakončené žlutým a bílým přechodem.
Vě: "Už jsme tady?"
Zeptala Věrka poměrně nahlas.
A: "Šššš! Zpátky!"
Rozkázala jsem pološeptem. Přimáčkla jsem Věrku na kmen stromu a okamžitě se za něj schovala taky. Co to je?! Rozhodně to není člověk, je to země. Ale kdo? Měla jsem z něho strach. I nad Čechym, který mi do teď připadal celkem vysoký, převyšoval asi o hlavu. To ale nebylo to jediné, co mi nahánělo hrůzu.
Vě: "Ty je znáš?"
Zašeptala Věrka. Nic jsem jí na to neodpověděla. Byla jsem tak rozhozená, že jsem nebyla schopná mluvit.
Vě: "Ani, co jsou za-"
Vtom větev, o kterou se Věrka opírala, hlasitě praskla a Věrka spadla mimo naší skrýš přímo na oči Čechymu a tomu vysokému. Od někaď vyběhli 2 cizí vojáci a vrhli se přímo na Věrku. Tak a teď jsme v loji...