Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 48.-Risorgimento

[20. 3. 1859, Cagliari, království Sardinie a Piemontu]

Pohled🇮🇹:

Mocný křik, hlasité naléhání, dusot kopyt, vření směsi slov mezi lidmi a přes to mi připadalo, že ten nestrozumitelný hukot slov volá jednotné slovo... Svoboda! Sjednocení!... Možná se mi to jen tak zdá, to nedovedu posoudit, ale kdyby to samé říkala i skutečná pravda, pak by hlas mého lidu doslova křičel mé city a myšlenky, volal by stejně hlasitě a naléhavě jako má duše. A já bych věřil, že nejsem sám.
Kráčel jsem vpřed po dlouhé kamenné vyzdobenné chodbě, jež vedla na hlavní balkon, ze kterého se shlíželo na celý dvůr před zámkem, město i na daleké moře. Mé střevíce se vznešeně ozývaly při každém pravidelném kroku a jejich zvuk se vždy rozlehl do vysokých prostorů chodby, jejíž ozvěny se mísily s hlukem lidí před zámkem. Má ramena, záda a půlka těla byly až ke kotníkům zahalené v mohutném těžkém červém sametovém plášti s bílým kožešinovým přehozem a vevnitř vyšitým modro-zelenou námořní modří. Kožešinový přehoz zkrášlil i široký zlatý náhrdelník, který nesl velkou zlatou zdobenou kouli.
Rok zpátky jsem ještě chodil jako vyvrhel temnými uličkami italských měst a s tesknoutou a zoufalstvím hleděl na to všechno, o co jsem přišel. Dnes kráčím znovu jako mocný král před sardincký lid, abych jim ukázal sílu, odvahu a nehynoucí naději Itálie. Dnes končí mé tisícileté skrývání v temnotě, jen ať svět pozná, že poražený, ale mocný císař Římské říše stále žije a znovu spojí Itálii v neporazitelnou říši! Jsem připravený vystoupit ze stínů, už jsem ustupoval příliš dlouho. Je načase si vzít zpět mou zem.
Vystoupil jsem na balkon a paprsky slunečního svitu ozářily mou tvář. Lehce jsem přivřel oči, aby mne pomalu zapadající slunce neoslnilo. Pod zámkem se shromáždilo celé Cagliari a mnoho lidí z okolních měst, vesnic a osad. Dav lidí křičel, řinčel zbraněmi, mával prapory... Všichni ti lidé čekali až já předstoupím. A ta chvíle nadešla právě teď.
Opřel jsem se rukama o zábradlí a vznešeně zvedl hlavu. Příjemný vánek se přehnal přes můj obličej a dal mým vlasům slabý nádech. Dav se ztišil, jako by mezi nimi někdo vystřelil. Lidé se úplně uklidnili a jen upřeně hleděli na mě, na balkon. Shlédnul jsem dolů. Patřila mi veškerá pozornost, veškeré uznání, veškerá moc... Vrátilo mi to vzpomínky na mou všemocnou vládu nad Římem, kterou teď znovu obnovím.
🇮🇹: "Lidé národa italského..."
Zvolal jsem a můj hlas se roznesl do všech ulic města Cagliari.
🇮🇹: "Už dlouho jsme žili roztržení, bratři a sestry dlouho nežili spolu. I přes úsilí, které jsme již několikrát projevili, se nám nepodařilo porazit Rakouské císařství, které vězní naše bratry za Habsburskými hranicemi. Lombardie a Benátsko patří nám! Italům! I Neapol a jih Itálie pod španělskou navládou nám byly neprávem odcizeni! I starodávný Řím! Je na čase, abychom se sjednotili, aby znovu existovala Itálie, abychom mohli žít jako jeden národ, být na co hrdí, získat zpátky čest a svobodu! MUSÍME NAVŽDY VYHNAT HABSBURKY A JIM PODOBNÉ Z NAŠEHO ÚZEMÍ!!!"
Všichni pozorně naslouchali mým slovům.
🇮🇹: "Pánové...Dámy..."
Vydechl jsem po chvíli napětí.
🇮🇹: "Nechť svět pozná, co je to... Risorgimento..."

[7. 4. 1859, Mnichov]

Pohled🇦🇹:

Prus: "NE!!! ZAMÍTÁ SE!!!"
Zařval Prusko a plnou silou praštil pěstí do stolu, až se hrnky s čajem a kávou z půlky vylily na papíry.
Bav: "Nezapomínej, že sedíš v mým městě! Tady platí MOJE pravidla!"
Vykřikl Bavorsko, zapřel se rukama o stůl a prudce se zvednul. Jeho židli, na které seděl, odstrčil od stolu tak, že se málem převrátila. V tu chvíli Prusku praskly nervy a vyskočil ze židle takovým způsobem, že jsem si myslela, že přeskočí stůl a začne se s Bavorskem prát.
Všichni se najednou vztekle zvedli a začali po sobě řvát, nadávat a někdy i házet věcmi. Takhle to je poslední dobou vždy, když se sejde Německý spolek, ať je to kdekoliv. Rozdmýchala to moje svatba s Uherskem, od té doby totiž Prusko přenáší svůj hněv na všechno, co mu přijde pod ruku. Nesnáší mě a já zase jeho. Ale za to může on, on si tak naivně myslel, že ho upřednostním přede vším, a pak se divil, když se nestalo tak, jak si to maloval.
Chtěla jsem ten chaos nějak uklidnit, ale neměla jsem moc šanci. Předměty lítaly snad úplně všude a já mohla jen sedět v čele stolu a smutně koukat před sebe. Vtom se ozval silný hrubý hlas Wüttemberska:
Wütt: "RUHIG!!!" [Ticho!!!]
Všechny zraky se upřely na Wüttembersko. V místnosti nastalo hrobové ticho.
Wütt: "Takže... Jsme vyspělé evropské země, které umí jednat i jiným způsobem. Pojďme to vyřešit v klidu."
Státy se na sebe chvíli zmateně dívaly, ale pak si všichni začali pomalu sedat zpátky na svá místa. Když se situace uklidnila, Prusko si odkašlal a opřel si hlavu o propletené prsty.
Prus: "Ano...máš pravdu, Wüttembersko... Pojďme to vyřešit v klidu..."
Bavorsko svraštil obočí a probodl Prusko nepříjemným pohledem.
Prus: "Německý spolek přebírá zodpovědnost po Svaté říši římské a jestli se budeme jenom hádat, brzo se náš spolek rozpadne a budou už jen samé války. Víte, jakou bychom udělali ostudu Svaté říši římské?"
Lucembursko🇱🇺: "A proč bychom měli ještě držet spolu, když nechceme jeden druhého ani vidět?"
Namítl Lucembursko, který uraženě seděl se založenýma rukama na konci dlouhého stolu. Jak to vyslovil, všichni se na něj prudce otočili a probodávali ho skrz na skrz vražednými pohledy. Lucembursko u své role nikdy nezklame. Celé hodiny nic neříká, a když už z něho konečně něco vypadne, tak je to něco tak drzého, že kdyby Prusko mohl, tak ho pošle rovnou na šibenici.
🇨🇿: "Jestli bych mohl něco podotknout..."
Ozval se z ničehonic Čechy, na kterého všichni zapomněli, že tu vůbec sedí. Všechny zraky spadly na něj.
Lichtenštejnsko🇱🇮: "Ne, nesmíš."
Zasyčel Lichtenštejnsko a přerušil Čechyho v půlce věty. Upřel na něj pohrdavý pohled a Čechy se na něho nechápavě podíval.
🇱🇮: "Do tohohle TY nemáš co mluvit. Kdo ho sem vůbec pustil?!"
Rozhodil Lichtenštejnsko rukama a vyčítavě se po nás všech díval. Nikdo z nás nic neřekl, jen občas někdo jukl po Čechym a jen pohrdavě odvrátil pohled. Jediný důvod, proč jsme přijali Čechyho do Německého spolku byl ten, že kdysi i on nesl korunu Svaté říše římské a byl jejím císařem. Upřímně, nikdo ho tu nechce proto, že není jedním z nás a on sem zas nechce jezdit, protože to moc dobře ví. Hlavně tu je úplně k ničemu, stejně nikdy nic neříká a jen sedí a čumí do blba. Já mu ale stále radši dávám za povinnost sem jezdit, aby si nemohl tolik vyskakovat. I když to občas dělá jak mně, tak celému Německému spolku... A mně tak ještě přidělává na potížích.
🇨🇿: "A proč bych nemohl?"
Ohradil se Čechy.
🇨🇿: "Koneckonců jsem také byl císařem Svaté říše římské, tak proč bych neměl mít právo hovořit s někým, kdo je mi roven?"
Sas: "'Roven?' Ty a s námi že jsi roven? HA! To je teda pěkná bodlost!"
Vysmál se Čechymu Sasko a v doprovodu opření do židle se na Čechyho vyzývavě usmál. Čechy se popuzeně zamračil a stisknul ruku v pěst. Tak to dopadne vždycky, když Čechy něco konečně na tomhle sjezdu řekne.
🇱🇮: "Císař jsi možná byl, ale rozhodně nejsi Germán. Proč bys nám tedy měl být 'roven' jak ty říkáš? Běž si za svýma na východ, do dřevěných chatrčí obdělávat pole a cítit se tak jako nějaký aristokrat. Tam ti bude líp."
Lichtenštejnsko se doslova vysmál Čechymu do tváře. Čechy sevřel rty a jeho jediné zelené oko jiskřilo hněvem. Očividně se snažil ovládat, ale Lichtenštejnsko se smál doslova celé jeho duši a ve vzduchu bylo cítit, že každý, kdo v místnosti sedí, jím nanejvýš pohrdá.
Upřímně...nemám Čechyho ráda...spíš ho nesnáším, ale teď mi ho bylo líto. Hnulo se ve mně svědomí.
🇦🇹: "Nech ho, Lichtenštejnsko. Zas tak tvrdý být nemusíš."
Zastala jsem se ho.
🇱🇮: "Však ty sama to o něm říkáš."
Obořil se na mě Lichtenštejnsko a všechny pohledy se naopak upřely zase na mě. Někteří byli nadmíru překvapení, jiní mě přiškrcovali jedovatými zraky.
Prusku se v jeho blankytně modrém oku hněvem stáhla zornička tak, že se málem úplně ztratila.
Prus: "Že tak rychle měníš názory."
Zavrčel na mě.
Zamračila jsem se na něj a mírně jsem se naklonila nad stůl.
To už je za hranou. Na čemkoliv, co vyslovím, si Prusko najde záminku, jak mě ponížit. Chová se jako malé dítě (Podobné, jako Lichtenštejnsko). Jestli se přes to nedokáže přenést, prosím. Je to jeho boj. Ale za každou cenu mě srážet před ostatními, to dělat nemusí.
🇦🇹: "Ne. Jen se mi nelíbí, jakou formou Lichtenštejnsko s Českým královstvím hovoří."
Bránila jsem se a uraženě ohrnula nos.
Prus: "O to si snad řekne České království sám, ne? Nemusíš se snad chovat jako jeho máma."
Zasyčel Prusko.
🇨🇿: "Jen si dál mluvte, jako bych tu nebyl."
Zamumlal uraženě Čechy.
🇨🇿: "Hlavně už mě z tohohle pitomýho spolku vyhoďte a budete mít ode mě pokoj. I já budu šťastnější."
Prusko prudce otočil hlavou směrem k němu a probodl ho vražedným pohledem.
Prus: "Abych tě nedal rovnou pověsit."
Zasyčel. Pak se obrátil zpátky na mě a pokračoval ve svých výčitkách.
🇦🇹: "Jen aby ti to pak nepřišlo draho, to tvoje vraždění."
Prus: "Až takhle ho bráníš, jo? Bude trojvláda, ty zlatokopko?"
To mi vyrazilo dech. Co..
Co to... Tak to je vrchol! To si dovolil až příliš! Taková potupa před celým Německým spolkem... Nikdo se neodvážil nic říct, všichni jen vyděšeně čekali, co bude dál.
🇨🇿: "Okamžitě to odvolej."
Zvolal rázně Čechy se zdůrazněním každe slabiky a prudce vstal ze židle. Očividně ho popudilo, že si někdo vůbec může myslet, že s ním mám nějaké poměry.
🇦🇹: "Co si to dovoluješ?!"
Vykřikla jsem a s odporem jsem se podívala na Prusko. Ten se jen výsměšně pousmál, jakoby ho vůbec netížilo to, co právě řekl.
🇦🇹: "Si na sebe hrdý?! S tímhle přístupem jsi si myslel, že svedeš roli císaře, ty nevychovanče?!"
Prusku náhle zmizel šibalský úsměv za rtů a zamračil se. Jeho pravá ruka vystřelil ze z stolu a pohrozil mi prsem.
Prus: "A tebe... tebe abych nevyhodil hned po jeho popravě."
🇦🇹: "Kdo ti dal právo určovat, kdo ve spolku být může a kdo ne?"
Prus: "Já. Jsem nejsilnější říše v Německém spolku a byl jsem nejsilnější i ve Svaté říši římské."
Pochválil sám sebe Prusko a pyšně vypnul hruď.
Prus: "Tvé chování je na hraně, Rakousko..."
🇦🇹: "Mé chování?! MÉ chování?! Neprospělo by ti, kdyby ses nad sebou někdy zamyslel?!"
Prus: "Chceš, aby to skončilo špatně?! Mám ti vyhlásit válku?!"
🇦🇹: "To bych ti neradila, Prusko. Mám silné spojence!"
Prus: "A já zas silnou armádu. Cesta přes Čechy...pár tisíců hlav těch Čecháčků neuškodí. Tvoje armáda s tou její morálkou a výzbrojí nedojde ani k Salzburgu."
🇨🇿: "TAKHLE MLUVIT NEBUDEŠ!!!"
Zařval Čechy a praštil pěstí do stolu. Prusko po něm šlehl ostrým pohledem a syknul:
Prus: "Tos přehnal. Vypadni odstud. A příště už tě tu nechci vidět!"
Čechy rukou prudce shrábnul několik předmětů se stolu a zlostně se zadíval na Prusko.
🇨🇿: "Jak si jeho Jastnost přeje."
Zavrčel. Pak se naposled pobouřeně zadíval na mě a pak za sebou prásknul dveřmi.
Nikdo se neodvážil vypustit ze sebe jedinou hlásku. Všechny státy si jen mezi sebou s úplně bledými výrazy měnily zděšené pohledy. Pár lidí si nahlas oddechlo, ale ani ti neměli tu odvahu nic říct.
Až Lichtenštejnsko se provokativně uchechtl a znovu dal na své tváři prostor svému prohnanému úsměvu.
🇱🇮: "To měl jen za dnešek nebo i za celou tu dobu, co s námi sedí?"
Zeptal se směšné směrem k Prusku.
Prusko byl vzteky bez sebe. Fuňel a z čela mu z pod ozdobné armádní přilbice a sčesaných černobílých vlasů stékaly potůčky potu.
Prus: "Za všechno..."
Zasyčel Prusko. Prudce otočil hlavu ke mně, až mi to málem vyrazilo dech. Jeho ocelový pohled se mě bodl až do duše.
Prus: "Tohle bylo tvé poslední varování. Už mě nebaví jeho i tebe tady pořád krotit."
Nadzvedla jsem obočí. Ovládá se vůbec? Dochází mu, co vlastně říká? Jeden by si už dávno řekl, že ta osoba je duševně nemocná.
Už jsem otevírala ústa, abych na to něco řekla, ale Wüttembersko byl rychlejší.
Wütt: "To stačí."
Zavelel rázným hlasem a zamračil se.
Wütt: "Pro vaše hádky jsme sem nepřišli. Máme tu řešit dopravu zámořských surovin z přístavů na území našich monarchií. Prosím, jestli máte spolu nějaký problém, vyřešte si ho stranou tohoto sjezdu. Děkuji."
Uzavřel Wüttembersko nenávistnou debatu a setkání pokračovalo dál, jakoby se nic nestalo. Tedy až na ty zlé pohledy, co na mě co chvíli házel Prusko. Co to do něj vjelo? Opravdu se ho mé odmítnutí tak dotklo? Nebo to je něco jiného?