Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 25.-Domov

[17. 1. 1822, Praha]

Pohled Anny:

Jeli jsme kočárem tři dny bez přestávky až do Prahy. Když jsme dojeli na místo, vystoupili jsme přímo před Pražským hradem. Pod námi teď ležela celá Praha. Klukům spadla brada a zírali na to všechno, co se jim právě rozpínalo přímo pod nohama.
Va: "Tak tohle je Praha..."
Vydechl Vašek.
Va: "Je tak...velká..."
A: "Krásný, že jo?"
Jar: "Je to nádhera."
Čechy mi sice pořád vypráví jak je Praha oproti Paříži, Londýnu nebo Petrohradu hrozně malá, ale pro nás je to zážitek. Nikdy jsme neviděli žádné velké město a Praha nám tak připadala tak ohromná a velkolepá!
Chvíli jsme jen tak stáli a okouzleně sledovali tu krásu kolem nás. Pak jsem šla, jak mi řekl Čechy, do hradních stájích v zahradách. Podle toho, co jsem si od Čechyho pamatovala, jsem je naštěstí našla. Koně nám půjčili, protože jsem jim ukázala papírek, na který mi Čechy napsal takové "povolení".
A: "Vy doufám umíte jezdit, ne?"
Promluvila jsem k Jaromírovi a Vaškovi.
Va: "No...Moc ne."
Jar: "Když se to tak vezme...Ne, nikdy jsme na něm neseděli."
A: "Ale já myslela, že v armádě je jezdecký oddíl."
Podivila jsem se.
Jar: "Tam se nemáme šanci dostat, Ani. Kavalerie je nejprestižnější jednotka v celé armádě a tvoří ji lidé, kteří jsou součástí nejvyšších společenských třídy, které mohou v armádě sloužit. Hlavně šlechta a příslušníci královského, v našem případě císařského, dvora, a když se někdo z nich třeba zraní nebo pande, dosazují tam ty, co jsou ve společnosti hned pod nima."
Va: "Takže ty z těch bohatších rodin."
Jar: "My jsme úplně nejnižší třída, jsme chalupníci! Pěchota je to jediné, kde máme povolení sloužit."
Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Nikdy bych si ani nepomyslela, jak může být systém dělení armády tak složitý. A to mi určitě ještě neřekli všechno!
A: "Dobrá, to nevadí. Naučím vás to, není to nic složitého!"
Každý jsme vzali za uzdu jednoho koně a s nimi potom sešli dolů na náměstí.
Va: "Ani?"
Ozval se najednou Vašek.
A: "No?"
Va: "A ty to na tom koni umíš?"
A: "Jasně!"
Va: "A kdo tě to naučil?"
Tahle otázka mě zarazila. To jsem trošku nedomyslela...
A: "On."
Řekla jsem po chvíli rozmýšlení.
Jar: "Ten, co nás dostal z toho lochu?"
A: "Přesně tak."
Jar: "A kdo to je?"
Zmlkla jsem. Teď jim nemůžu říct pravdu, nechci Čechyho ohrozit.
A: "To vám nemůžu říct..."
Jar: "A proč ne? Co je zač?"
A: "On nechce, abych o něm mluvila. Nesmí se to nikdo dozvědět."
Jar: "Ty nám nevěříš?"
A: "Věřím, ale...Slíbila jsem mu to a svůj slib hodlám dodržet."
Zakončila jsem to sebevědomě. Dlouhou chvíli jsme všichni mlčeli.
Na náměstí bylo rušno, uprostřed se něco dělo. Oba moji bratři se tam okamžitě šli podívat. Lidí tam byla fůra, že přes ně šlo sotva vidět. Jaromírovi a Vaškovi tak nezbývalo nic jiného, než stát úplně vzadu a jen zvědavě natahovat krky. Co jsem zaslechla od kolemjdoucích, prý tam nějaký kouzelník předváděl své magické "triky". Znělo to moc lákavě, ale nechtěla jsem se připlést do toho hrozného shluku kolem. Nejsem ten typ člověka, co musí za každou cenu dostat nebo vidět, co chce.
Kluci se tam samozřejmě hned zapletli. Pousmála jsem se a rozhodla se, že na ně tady počkám. Nechci jim kazit zábavu. Stála jsem sama opodál a přemýšlela. Snad se Čechy nijak výrazně nezpozdil, ještě dneska bych ráda dojela domů. Nechce se mi spát tady někde na ulici.
Ji: "Dobré odpoledne, slečno."
Uslyšela jsem za sebou a polekaně se otočila. Za mnou stál...Ten mladík, kterého jsem tu před pár dny! Opět mě svým úsměvem okouzlil. Zůstala jsem stát jako přibitá a zírala na něj
A: "D-D-Dobré odpoledne i-i Vám!"
Vypadlo ze mě nakonec. Byla jsem z něho tak mimo až to působilo trapně...
Ji: "Anna Marie Kovaříková, že?"
A: "A-A-Ano..."
Ji: "Vidím, že jste se vrátila! Líbí se Vám tu?"
A: "Ehm...Noo..."
Ji: "Ano, je to tu překrásné. Mimochodem...Dnes Vám to velice sluší..."
Tohle mě překvapilo, ale zároveň potěšilo...
A: "Děkuji...Jiří..."
Špitla jsem. Začala jsem se červenat. Podívala jsem se stydlivě do země a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Jiří se...také červenal! Ne, vážně, nelžu! Taky zklopil hlavu do strany a poškrábal si týl hlavy. Oba jsme teď čekali, kdo se odváží promluvit první.
Ji: "Víte, když jste tu byla poprvé, tak-"
Jiří se zaseknul v půlce věty a zvedl hlavu. Podívala jsem se přes rameno tam, kam on tak upřeně hleděl. Uviděla jsem Jaromíra s Vaškem jak jdou i s koňmi směrem k nám.
Va: "Áňo!"
Zavolal na mě Vašek a já trochu znervózněla.
A: "A-Ahoj! Tooo už jste zpátky?"
Jar: "Jo. Stejně tam nebylo nic moc vidět."
Kluci se najednou zarazili a podívali se na Jiřího. Očima si ho udiveně prohlíželi od hlavy až k patě a zase nahoru.
Jar: "Umm...Dobrý den."
Va: "Pozdrav pánbůh..."
Ji: "Dobré odpoledne, pánové."
Jar: "Ehm...Vy jste-..."
Ji: "Jsem Jiří Antonín Doskočil. Těší mě."
Představil se Jiří a podal Jaromírovi a Vaškovi ruce.
Jar: "Jaromír Karel Kovařík."
Va: "Václav Karel Kovařík."
Také se představili a přijmuli potřesení rukou. Oba byli pořád zaražení a nechápavě se dívali střídavě na mě a Jiřího.
Ji: "Vy tři jste sourozenci?"
Zeptal se s údivem Jiří.
A: "Ano, jsme."
Ji: "To jsem nevěděl, že máte sourozence, Anno."
Jar: "Pardon, ale vy se znáte s naší sestrou?"
A: "No 'známe'..."
Ji: "Před týdnem jsme si tady nějak navzájem připletli do cesty. A tak jsem přišel pozdravit, když už jsme se jednou potkali."
Jar: "Ty už jsi v Praze byla?!"
Vyhrkl na mě Jaromír.
A: "N-no, j-já-..."
Ji: "Slyšel jsem, že jste z Pardubic."
Všichni tři jsme ztuhli a začali po sobě roztěkaně koukat.
A: "Noo ano, ale...ne tak úplně. Jsme takoví...pardubičtí vesničani."
Ji: "'Pardubičtí vesničani'?"
A: "Žijeme v takovém městě...spíš vesnici...no, vesničce...nedaleko Pardubic. A-ale jinak-"
Ji: "Aaa vy jste rolníci!"
Va: "Dá se to tak říct."
Zahanbeně jsem zklopila hlavu. Snažila jsem se to říct tak, aby to přesně takhle nevyznělo. Takhle ve městě mi to přišlo trapný to říct nahlas...
Ji: "A jak se jmenuje ta vaše vesnice?"
Jar: "Nemá to název."
Odpověděl pohotově Jaromír. Chvíli jsme se všichni rozmýšleli na co se ještě ptát.
A: "Mohu se zeptat, kolik Vám je let?"
Napadlo mě najednou.
Ji: "24."
Jar: "To jste o rok mladší jak j-...Tak počkat...Vy nejste na vojně?"
Ajo, to mě nenapadlo. Jiřího to zaskočilo. Bylo vidět, že začal trochu panikařit.
Ji: "N-no, j-j-já, v-víte...To je trochu složité..."
Jar: "Jak 'složité'?"
Řekl přísně Jaromír. Jiří se opatrně rozhlédl kolem, pak se naklonil k nám a naznačil nám tím, ať uděláme to samé.
Ji: "Víte..."
Začal šeptem.
Ji: "Já nejsem Pražák. Narodil jsem se v Chlumci. Vyrůstal jsem s rodiči a svými dvěma bratry a sestrou na venkově. Pak ale přišly Napoleonské války. Otec zahynul na frontě a matku a mé sourozence zavraždili francouzští vojáci, když se u Chlumce bojovalo. Vypálili naší chalupu a pak i zbytek vesnice. I okolní osady téhdy hořely v plamenech. Byl jsem jediný, kdo té noci z naší vesnice přežil. Po tom všem, co se stalo mé rodině, jsem se zapřísahal, že už nikdy nevezmu do ruky zbraň. Dostal jsem se do Prahy a žil tady u jednoho kováře. Vyučil jsem se jeho řemeslu a celé mládí u něj byl jako učedník. Pak jsem dospěl a krátce potom jsem si našel lepší práci. Když přišli příslušníci rakouské armády, aby odvedli nás nejmladší na vojnu, utekl jsem do lesa mimo Prahu, a vytvořil si falešný průkaz. Už 5 let žiju ve strachu, že mě odhalí, ale zatím nikdo na nic nepřišel."
Viděla jsem jak se Jiřímu zaleskly v očích slzy. Já, Jaromír a Vašek jsme se na sebe podívali. Páni...ten má ještě horší minulost, než my...Všichni jsme s Jiřím soucítili, víme jaké to je...
A: "J-Jiří, moc nás to mrzí, a-a-"
???: "Kliďte se mi z cesty!!!"
Zařval někdo a my na poslední chvíli uskočili. Mezi námi projel žebřiňák se senem. Odřízl nás od Jiřího a my už jsme se k sobě nemohli dostat. Za ním jely další a další vozy, kočáry, žebřiňáky a podobně. Jen jsem se na Jiřího přes provoz smutně podívala a on zas na mě.
A: "Zbohem...Jiří..."
Chvíli jsme se na sebe dívali, pak se Jiří otočil a zmizel v davu lidí. Najednou mi bylo...smutno...Nechtěla jsem, aby odešel...
Koukla jsem se na Jaromíra a Vaška. Pořád vyjeveně civěli do země a nemohli se vzpamatovat.
A: "No nic...Radši už půjdeme..."
Zatahala jsem koně za uzdu a se zklopenou hlavou jsem ho vedla směrem pryč z města. Naposledy jsem se podívala za sebe, jestli přece jenom Jiřího neuvidím, ale ne...nebyl nikde...Zvedla jsem hlavu k Pražskému hradu a uviděla jsem-...Však to je Čechy! Zpozorněla jsem, mával na mě a rukou mi něco naznačoval. Pořád dokola ukazoval někam daleko za Prahu. Dlouho jsem to nemohla pochopit, ale pak mi to došlo. Chce, abychom na něj nečekali a jeli domů.
A: "Pojďte kluci! Jedeme!"
Zvolala jsem a vyhoupla se do sedla. Jaromír s Vaškem se najednou probrali a také se vyšplhali na své koně.
A: "Hyje!"
Pobídla jsem koně a všichni jsme vyrazili k domovu...