Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 10.-Před bouří

(18. 10. 1806 Paříž, Francie)

Pohled Francie🇫🇷:

Seděla jsem v nevelikém salónu a popíjela čaj. Na pracovním stolku přede mnou leželo několik dopisů a dokumentů, které jsem ještě musela vyřídit. Upila jsem kousek z horkého čaje a položila hrnek zpátky na stolek. Vzala jsem papíry, pohodlně se usadila do měkkého křesla a začala jsem všechny ty listy pročítat. Většinou se jednalo o nějaké ty výhružné dopisy od Rakouska, Pruska, Británie nebo Ruska. Nad každým vzkazem tohoto typu jsem se musela zasmát. Je směšné, jak se myslejí, že mě tohle zastraší. Teď budu mít od nich naštěstí chvíli pokoj, poslední bitvu prohráli na plné čáře, takže se teď bojí spíš oni mě. Na druhou stranu, nebudu se moc čím zabavit, až budu mít dlouhou chvíli.
Mezi papíry jsem našla i můj nedodělaný plán na další bitvu. Nic moc jsem v ten moment na práci neměla a ten zbytek těch dokumentů není tak důležitý. Vzala jsem do ruky tužku a na papír si začala načrtávat pochod fronty do Rakouska a Ruska. S každou další čárou, kterou jsem nakreslila, se mi čím dál víc chtělo do boje. Už se těším, až Rakousko přede mnou bude klečet a prosit o milost, už se těším, až Prusko naposledy vydechne až můj kord bude svírat ve spárech jeho hrdlo, už se těším, až Rusko na mě bude naposledy zděšeně zírat, až ho budu vítězoslavně na zemi škrtit a chystat se ho zbavit i jeho druhého oka, už se těším, až Británie bude...Británie...Ne, prober se přece! Ty ho nemiluješ, nemůžeš ho milovat! Vzpomeň si, co všechno ti provedl!...ale co Amerika s Kanadou?...Nechybím jim, stejně mě nenávidějí! Obvzláš teď!...chybíš, jsi jejich máma...Ne! Už mi dej pokoj! Měla jsem pocit, jako kdyby moje hlava a mé srdce rozhořčeně vedly spor, který rozhodovaly mé emoce. Nedokázala jsem se ovládnout. Hlavou mi projíždělo tolik vzpomínek, myšlenek, činnů, kterých jsem se dopustila...
Musela jsem nachvíli odložit tužku a projít se po místnosti. Tento nával emocí se mi spustí vždy, když začnu takto myslet na Británii. Fascinuje mě, že i po tom všem k němu něco cítím. V poslední době se naše rodina rozpadá. Já a Británie se nenávidíme, Amerika nás oba začíná nenávidět a Kanada se toho všeho straní, každou chvílí vyplouvá někam na moře, aby zapomněl. Neviděla jsem je už hrozně dlouho. Obávám se, že už naší rodinu nikdy nedáme zpátky dohromady. Nedokážu vystát Británii a jestli nedej Bože budou Amerika s Kanadou na jeho straně, tak i vlastní děti.
Pořád jsem chodila okolo místnosti. Nedokázala jsem to jen tak vypustit z hlavy, pořád jsem na to myslela. Najednou jsem si všimla malého zlatého klíčku, který ležel na jedné komodě. Vzala jsem ho a začala si ho prohlížet. Vypadal docela staře a opotřebovaně, už na něm byly vidět značné známky reznutí. Ze začátku jsem nevěděla, ale pak jsem si náhle vzpomněla, od čeho je. Klíč k mým největším pokladům...Tohle mi pomůže si pročistit hlavu...Přišla jsem k jednomu obrazu, který visel na zdi, a opatrně jsem ho odsunula. Za ním byly malé dvířka s malou klíčovou dírkou. Zastrčila jsem do dírky jeden ze svých klíčů, které nosím neustále u sebe, a dvakrát jím otočila. Dvířka se otevřely...Uvnitř ležela středně velká dřevěná truhlice se zlatými dekoracemi. Opatrně jsem ji vytáhla ven a sedla si s ní zpátky do křesla. Teď přišel čas na ten malý zlatý klíček. Odemkla jsem jím truhleci a vzrušeně ji otevřela. V truhlici ležely všechny moje památky na tátu...Franskou říši...Naše společné zápisky, psaníčka, obrázky, básničky, které mi četl jako malé...Všechno tohle jsem postupně vytahovala z truhlice a s každým dalším kusem se mi chtělo brečet dojetím. Už to bude pár stovek let...
Všechno jsem už vytáhla z truhlice ven. Teď už mi je dobře. Vzpomínky na tátu mi vždycky pomůžou se odreagovat. Škoda, že už odešel...Ale co, už je na lepším místě.
Všechny věci jsem srovnala a chtěla je dát zpátky do truhlice když tu jsem si všimla na jejím dně ještě jednoho papíru. Zvedla jsem ho a otočila ho. Byl to rodinný portrét mě, Británie a našich dvou synů...Seděla jsem na ní na židli a na mém klíně jsem držela tehdy ještě 4 letého Kanadu. Británie stál hned vedle židle a jednou rukou objímal mě kolem ramen a tou druhou Ameriku, který stál pod ním. Všichni jsme tam spolu, jako rodina...Ale ne, už jsem zase tam, kde jsem začala...Tohle už skončilo Francie! Nemiluješ ho! Nemá tě rád! Jen ti chce ublížit! PŘESTAAAAAŇ!!!
V hlavě se mi vzteky začalo kouřit, až jsem portrét vzala a roztrhla ho vejpůl. Naštvaně jsem s oboumi kusy hodila o zem a dupla na ně.
V tu chvíli jsem se vzpamatovala a zbledla jsem. Sehnula jsem se k roztržené kresbě a nešťastně vzala obě půlky do rukou. Proč jsem to udělala? Však já to tak nemyslela! Nebo jsem se zase jenom neovládla?...
Bezvládně jsem klečela na zemi a koukala na roztrhnutou kresbu mé rodiny. Co teď? Určitě to půjde slepit, ale...cítím se strašně. I když naší rodinu ráda nemám, náš společný portrét jsem vážně trhat nemusela. Byla to moje jediná vzpomínka. Co se se mnou stalo? Proč jsem to udělala? Proč jsem taková?...
{Klepání}
???: "Madam?"
Někdo zaklepal na dveře a já se prudce otočila. Kdo to zase je?!...Začala jsem panikařit. Tu truhlici ani můj úkryt pro ni nesmí nikdo nikdy najít!
???: "Vaše Výsosti, můžu dál?"
🇫🇷: "Ehm...vteřinku jenom!"
Rychle jsem naházela věci i roztržený portrét do truhlice a ve spěchu ji hodila pod pohovku. Rychle jsem si oprášila šaty a postavila se.
🇫🇷: "Dále!"
Jak jsem říkala...do místnosti vstoupil sluha a uklonil se mi.
S: "Vaše Výsosti, máte návštěvu.".
Sluha odstoupil a do salónu vešel středně vysoký starší šedovlasý pán s kulatými brýlemi. Měl na sobě frak a v ruce držel knihy.
S: "Vaše Výsosti, prof. Jacques Lagarde."
Řekl sluha a mírně se uklonil před tím starším pánem, který přišel s ním. Jacques Lagarde...to jméno mi něco říká, neznáme se už?
J. Lagarde: "Je mi velkou ctí se s Vámi dnes setkat."
Řekl s úsměvem a podal mi ruku. Já jsem mu úsměv i podání ruky oplatila a snažila jsem se u toho tvářit, jakože vím, o co tu jde. Už jsem to jméno určitě slyšela, ale nemůžu si vzpomenout kde.
🇫🇷: "Těší mě. Jsem Francie, ale to předpokládám víte."
J. Lagarde: "Samozřejmě."
Pořád jsem přemýšlela nad tím, odkud ho znám. Tak počkat...říkal profesor? Nežádala jsem náhodou před pár týdny o někoho, kdo se mnou probere vojenskou strategii? No jasně, Jacques Lagarde! Už si vzpomínám, říkali mi, že sehnali někoho se jménem Jacques Lagarde! Proč mi ale neřekli, že příjde už dneska?...Tak za tohle je čeká pořádný nářez...
J. Lagarde: "Jsem tu, abych s Vámi rozebral vojenskou strategii a stav francouzské císařské armády. Taky mám Vám hodně co říct o armádách našich nepřátel."
🇫🇷: "Ale jistě, posaďte se."
Řekla jsem a ukázala na pohovku. Profesor se posadil a odložil si knihy na stolek.
🇫🇷: "Když dovolíte?"
Otočila jsem se na sluhu a trochu ironicky se usmála. Sluha se uklonil a zavřel za sebou dveře. Obrátila jsem se zpět na Lagardeho a taky se posadila na pohovku naproti němu.
🇫🇷: "Smím Vám nabídnout čaj? Nebo kávu?"
J. Lagarde: "Kávu, jestli budete tak laskavá."
Nalila jsem do porcelánového šálku horkou kávu a postavila ho na pozlacený, též porcelánový, podšálek. Přidala jsem k němu lžičku a celé to podala panu Lagardemu.
J. Lagarde: "Děkuji."
🇫🇷: "Rádo se stalo."
Pronesla jsem vlídně a ještě víc se opřela do měkké pohovky. Přehodila jsem si nohu přes nohu a překřížila si přez ně ruce.
🇫🇷: "Takže, jak to vypadá s naší armádou? Zaslechla jsem, že již nějakou dobu sledujete stav francouzské armády."
Pan Lagarde si upil z kávy a položil ji zpátky na podšálek.
J. Lagarde: "Ano, sleduji. To je jedna z věcí, kterou bych s Vámi chtěl dnes probrat. Ne jednou jsem viděl vzpouru mezi vojáky. Občas se stane, že se začnou vojáci bouřit, ale to "občas" se začíná pomalu, ale jistě, měnit na "často"."
🇫🇷: "Každý, kdo se bude bouřit, bude potrestán."
J. Lagarde: "Když dovolíte, to bych na Vašem místě nedělal. Klidně je potrestejte, ale nejprve zjistěte, proč se bouří."
🇫🇷: "Proč bych to měla dělat?"
J. Lagarde: "Aby se dalo lépe předcházet dalším vzpourám. Když budete vědět, co se vojákům nelíbí, můžete s tím něco dělat a tím se všechno zlepší."
🇫🇷: "Takže mi chcete říct, že JÁ bych se měla přizpůsobovat armádě a poddaným, protože JIM něco nevyhovuje?! Za co mě máte?!"
J. Lagarde: "Ne, ne, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem tím říct, že by se to dalo zlepšit. Koneckonců, chcete přece ovládnout celou Evropu, že? Pokud ano, pak Vaše armáda musí být neporazitelná, nelítostná, oddaná panovnici. Když se ale budou pořád bouřit, nikdy toho nedosáhneme."
Hlasitě jsem si povzdechla a zklopila hlavu. Docela mě to naštvalo. Jak jako "oddaní panovnici"? To mi až teď říkají, že nejsou? Co se ale dá dělat, nic víc s tím nezmůžu...
  Podívala jsem se znovu na pana Lagardeho a poněkud zoufale jsem nakonec odpověděla:
🇫🇷: "Tak dobrá, pokusím se s tím něco udělat. Co se jim vlastně nelíbí?"
J. Lagarde: "Těžko říct "co všechno," každý to má trochu jinak. Ale nejčastěji to je strava, výbava a přespávání."
Tak tohle se našim chlapečkům nelíbí! Je mi líto milí zlatí, ale zase nejsem banka, aby ze mě lítaly peníze, jak peří z ptáků v době pelichání. Mají být rádi, že vůbec něco dostávají. Nevděčníci...Nebýt mě, tak někteří z nich nemají ani plat!
🇫🇷: "Dobře, děkuji."
  Řekla jsem a falešně se usmála. Nebudu s tím nic dělat, proč bych měla? Když se nedokážou uklidnit, tak si prostě ponesou následky, jednoduché! Nevidím nic, či by se mělo měnit.
🇫🇷: "A co tedy říkáte na moje pokroky?"
J. Lagarde: "Je to úžasné. Tuhle zemi jste za poslední 2 roky opravdu pozvedla. Musím uznat, že i Vaše vojenská strategie je dobrá. Dalo by se tam možná najít pár chybiček, ale není to nic, co by Vám mělo stát v cestě. Jediné, co by bylo dobré malinko pozměnit se zásobování munice. Na frontách často dochází náboje a střelný prach. Za nejefektivnější řešení považuji zrychlení výroby nábojů, zbraní a střelného prachu a dodávání jej na frontu."
🇫🇷: "Sám víte, jak moc je drahé financovat válku a ještě k tomu v tak velkém rozsahu, ale máte pravdu. Budu to muset nějak zajistit."
J. Lagarde: "Co se týče těch zbraní, občas se údajně stává, že se rozbíjí uprostřed bitvy. Zničehonic se prý zasekne a nebo nejde zmáčknout spoušť."
🇫🇷: "Zbraně se musí měnit. Nestává se moc často, že Vám jedna vydrží na 3 a víc bitev. To pro mě není nic nového. Neříkal jste náhodou ještě něco o našich nepřátelích?"
J. Lagarde: "Och, jistě! Prusko, Rakousko a Rusko se pořád snaží spojit proti Vám. Jejich armády sílí a s každou prohrou jsou ještě víc oddaní k vítězství."
Tohle mě rozesmálo. Oni a zvítězit? Nade mnou? Je to jen banda vychlastaných prasat, nikdy nedokážou srazit na kolena někoho, jako jsem já.
🇫🇷: "Tihle 3 a vítězství? Ha! Pane Lagarde to je opravdu dobrý vtip, ale jsme na vážném rozhovoru. Vtipy si prosím nechte na potom."
J. Lagarde: "Myslím to vážně, Výsosti. Opravdu se snaží, jejich úsilí se blíží k vyrovnání sil našich armád. Francouzští vojáci by měli podstoupit tvrdší výcvik, jinak se nedostaneme ani za ruské hranice! A co se týče Velké Británie...no, je to pořád stejné."
🇫🇷: "Máte na mysli tu invazi do Río de la Plata v Jižní Americe?"
J. Lagarde: "Ano."
🇫🇷: "Nedávno jsem mluvila se Španělskem. Prý se jim útok britských flotil úspěšně daří odrážet. Takže ve výsledku se nemáme čeho bát, Británie je zase jen další odpad světa, který patří na skládku. Skončí tam hned, co tam pošlu Rakousko, Prusko a Rusko."
J. Lagarde: "Jestli můžu namítnout, být Vámi bych Británie ani ostatní členy koalice takto nepodceňoval. Jsou připraveni."
🇫🇷: "Pane profesore...jak jsem již několikrát řekla, nemají proti mně šanci. Musel by se stát jedině zázrak, aby mě někdo, jako jsou oni porazili."
J. Lagarde: "Jak myslíte..."
Pan Lagarde trochu zklopil hlavu a povzdechl. Potom si vzal do ruky jednu z těch knih, které si přinesl s sebou, a otevřel ji. Z knihy vytáhl bílou obálku a odfoukl z ní prach.
J. Lagarde: "Tohle jsem dostal před 2 dny zde v Paříži od Vašeho pošťáka. Prý je toto jakási zpráva, kterou by stě měla dostat v soukromí."
Řekl a obálku mi podal. Já jsem si ji s nechápavým pohledem převzala a začala si prohlížet obálku. Od Ameriky...
J. Lagarde: Ještě jedna věc...asi byste se zase měla víc zajímat o Vaší rodinu."
V mžiku jsem na něj zvedla zrak. To bylo hodně troufalé. Co si to vůbec dovoluje?!
🇫🇷: "Vy nemáte právo mi do tohohle mluvit."
J. Lagarde: "O-omlouvám se, tak jsem to nemyslel."
🇫🇷: "Co si to vůbec dovolujete?!"
J. Lagarde: "V-Výsoyti, j-já-"
🇫🇷: "VEN!!!"
Vykřikla jsem a ukázala na dveře.
J. Lagarde: "A-ale-"
🇫🇷: "VEN!"
V hlase byl pořád slyšet vztek, ale už to bylo mírnější, než to první. Pan Lagarde se zvednul, pobral si knihy a zděšeně odcupital pryč.
  Hlavu jsem si položila do dlaní a hlasitě vydechla. Nevím, jestli jsem na něj chtěla takhle vyjet, ale teď už je to asi jedno. Podívala jsem se na tu obálku a vzala si ji do rukou. Váhala jsem...Bála jsem se...Co když to bude něco špatného? Výhružka? Nadávka? Od vlastního syna....
  Nakonec jsem obálku rozlepila a opatrně rozevřela papír.

Ahoj mami

Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli. Teď to asi vyzní divně, ale...chybíš mi. Sleduji, co se tam u vás děje. Vím, že je to v téhle době opravdu nevhodné, ale...nešlo by to ukončit? Mrzí mě, že musím snášet časy, když se moje máma s mým tátou snaží vzájemně zabít. Prosím, můžeme s tím skoncovat? Je to hrozné. Prosím buďme zase spolu, jsme rodina. Mám rád tebe, mám rád tátu, mám rád Kanadu. Nechci, aby to takhle bylo. Prosím.
 
Tvůj syn Amerika

Po tváři mi ztekla slza. Za chvíli jsem začala vzlykat, až jsem se rozbrečela úplně. Z pod pohovky jsem vytáhla truhlici a z ní roztržený portrét. Pláč neustával. To já to zničila...To já zničila naší rodinu...Ne...Já zničila to, co mě drželo od svobody...

_______________________________________
Ahoj. Tak už jste se úspěšně dohrabali k 10. kapitole!😭🤣 Chtěla bych se předem omluvit, kdyby kapitoly vycházely pozdě. Mám teď docela dost školy a když mám čas psát, tak píšu většinou dlouho do noci. Snažím se vždycky napsat alespoň 2000 slov, což taky nenapíšu za 1 den. Ale i tak děkuju všem, co tohle čtou, a doufám, že to chápete.
Všem děkuju za podporu a přeju příjemné čtení do dalších kapitol❤
(Btw tahle kapitola je zatím nejdelší z téhle knihy, tak vám to možná chvíli potrvá, než se dočtete k téhle větě😂)