Kapitola 18.-Všude sníh

92 10 10
                                    

O 5 let později...

[3. 1. 1822, v lese]

Pohled🇨🇿:

🇨🇿: "Ančooo!"
A: "Čechy!"
🇨🇿: "Ančo, kde jsi?! Měli jsme tu sraz už před půl hodinou!"
A: "Promiň, musela jsem ještě doprovodit Josífka ze školy domů."
🇨🇿: "Žijete na vesnici. V 8 letech by to mohl zvládnout sám, ne?"
A: "No to víš, máma."
Já i Anička jsme se rozesmáli a natáhli se do bílého sněhu, který pokrýval celou lesní krajinu. Byl leden, zima, chladno...ale s Aničkou vždycky veselo. Už to bude víc jak 5 let, co se známe. Anička už mezitím vyrostla v krásnou mladou slečnu. Už jí je 17 let...čas letí moc rychle.
Nikdy jsme ještě neopustili naše tajné lesní místečko. Teď je to vlastně náš domov. Místo, kde můžeme být sami sebou. Dělat si, co chceme, mluvit, o čem chceme, smát se, čemu chceme...Tady jsme volní.
Leželi jsme ve sněhu a jen tak koukali do korun stromů. Občas na nás spadl nějaký ten kus sněhu. Jeden mi spadl i do obličeje, přičemž Anička dostala obrovský záchvat smíchu.
🇨🇿: "Tak půjdeme se projet?"
Zeptal jsem se a u toho si stíral zbytky sněhu z obličeje.
A: "Tak jo. Dáme to dneska ke kapličce?"
🇨🇿: "Dobře."
Postavili jsme se a došli si pro koně. Od tý doby, co Anička začala jezdit líp, nosím s sebou sem rovnou dva koně.
Anička směle skočila do sedla a chopila se otěží. Já jsem, sice trochu pomaleji, udělal to samé a narovnal se.
A: "Poslední u kapličky zve na svačinu!"
Zvolala najednou Anička a rozběhla se ven z lesa. Co?! Tohle jsme si nedomluvili! Na nic víc jsem nečekal a pobídl koně, aby se taky rozběhl.
Vyběhl jsem na zasněžené pole. Přede mnou uháněla Anička pryč od našeho lesa. Snažil jsem se ji předběhnout, ale moc se mi to nevedlo. No tak, Čechy! Přece se nenecháš porazit!
A: "Přidej, hlemejždi!"
Zakřičela na mě ze předu Anička.
🇨🇿: "Tobě se to říká, když máš asi kilometr náskok, co?!"
Zařval jsem na ni na oplátku. V dáli už byla vidět malá kaplička uprostřed pustého pole. Rychle jsme se k ní blížili. Anička tam samozřejmě dorazila jako první. Jak jinak, když taky vystartovala dřív, že? Seskočila z koně, jednou rukou se o něj opřela, druhou dala v bok a čekala na mě.
Doběhl jsem těsně za ní a postavil se na zem.
A: "Vyhrála jsem! Budeš asi muset víc trénovat.'
🇨🇿: "Jo, tak abys věděla, nechal jsem tě vyhrát, jako správný gentleman."
A: "Ach, já zapomněla! Náš královský galantní duch se zrovna teď probudil! Jaká to náhoda!"
Šťouchla do mě Anička a rozesmáli jsme se na celé kolo.
A: "Tak co bude k svačině, milý pane?"
🇨🇿: "Pro Vás, milá dámo, mám vše, co Vaše hrdlo ráčí. Chleba se salámem a se sýrem, kus koláče a půl sklenice mléka."
A: "No to je mi bohatý výběr! Smím prosit koláč?"
🇨🇿: "Pro Vás vše, krásná panno."
Potom jsme se znova rozesmáli. Ano, tohle jsme my po 5 letech. Neexistuje snad žádná věc, kterou bychom jeden o druhém nevěděli. Každou minutu dostaneme záchvat smíchu nebo se smějeme bezdůvodně každý blbosti. To jsme prostě já a Anča. Po svačině jsme si lehli do sněhu a povídali si.
Co se týče mě, Rakousku nějak teď došlo, že jsem docela dobrý zdroj surovin. Furt na mém území něco kope. Kdysi mi to vadilo, protože hodně lidí kvůli novými lomům přicházelo o domovy a Rakousku to bylo úplně jedno. Po pár letech jsem to vzdal. Rakousko mě neposlouchala, mými lidmi pořád pohrdala a mě doslova drtila 24 hodin denně nějakou prácí, takže jsem bohužel nemohl mému lidu jakkoliv pomoct.
Uhersko to pořád nemůže nějak rozdejchat. Hrozně mu vadí, že Rakousko pořád něco dělá na mém území a ne na jeho. Už jsem mu sice několikrát říkal, že důvod, proč se Rakousko na mě tak moc zaměřuje, není kvůli mně, ale kvůli tomu, aby si nasyslila co nejvíc peněz. Ale Uhersko je Uhersko....
A: "Čechy! Čechy! Slyšíš mě?!"
Anička na mě začala z ničeho nic křičet. Jednou rukou v leže třásla za moje rameno.
🇨🇿: "C-co je?"
A: "Málem si mi tu usnul!"
🇨🇿: "Vážně?"
A : "Jo! Najednou jsi prostě začal zavírat oči a přestal jsi vnímat."
Zvláštní, já si to opravdu neuvědomil...Bože, asi bych se měl konečně vyspat. Poslední dobou skoro nespím. Hlasitě jsem si zívnul a posadil se.
A: "Jsi unavený?"
🇨🇿: "Trochu. Ale to nic."
A: "Spíš někdy vůbec?"
🇨🇿: "...Víš teď to mám s Rakouskem trochu no...těžký...Pořád se mnou chce něco dělat, pořád něco dělá na mém území, přidělává mi tak 10× víc práce než dřív a je to prostě všechno...takový divný. A do toho ještě Uhersko...Má pocit, že za to dostávám víc zaplaceno, a že jsem celkově ve výhodě. Pořád na mě doráží."
Anička mi položila ruku na rameno a přisedla si blíž ke mně.
A: "Takhle to nepůjde. Zapomeň nachvíli na Rakousko a na to její neustálý komando. Odpočiň si."
🇨🇿: "Kéž by, Ani, kéž by...Kéž by to Rakousku došlo."
A: "Čechy, já...Víš, že mi na tobě záleží, tak prosím, kvůli mně, pro jednou z hlavy vypust všechnu práci a alespoň se vyspi, prosím! Jenom jednou, kvůli mně!"
Anička se mi zoufale dívala do očí. Opravdu jí na mně záleželo a její oči mi to teď ještě potvrzovaly. Já bych to moc rád udělal, ale nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdybych Rakousku neodevzdal ní uložené úkoly a práci do termínu.
🇨🇿: "Tak dobře."
A: "Slibuješ?"
🇨🇿: "Slibuju."
Áňa mě zezadu něžně objala a začala se usmívat.
A: "Kvůli mně a hlavně kvůli sobě. Potřebuješ si odpočinout, je to na tobě vidět. Vím, že toho máš hodně, ale prosim neznič se jenom kvůli Rakousku."
🇨🇿: "To je očividně to, co ona po mně chce."
A: "Tak to má pěkně blbý."
Oba jsme se naráz zasmáli. Přes rameno jsem se podíval na Áňu a usmál se na ni. Anička udělala to samé.
A: "Tak co, pojedeme už zpátky?"
🇨🇿: "Tak jo."
Potom jsme se zvedli, oprášili ze sebe sníh (i když jsme od něho byli stejně mokří) a šli si odvázat koně. Vysadil jsem Aničku nahoru do sedla a pak si sám sednul do toho svého.
Šli jsme klidnou zimní krajinou. Bílé vločky nám lehce, jako závoj nevěsty, dopadaly na hřbety našich kožešinových kabátů. Kolem nás panovalo bíle zimní ticho. Jen kroky koní, kterým se nohy zabořovaly do hlubokého sněhu, přerušovaly ho přerušovaly.
Když jsme došli až k našemu místu, oba jsme sesedli z koní a Anička tomu svému sundala sedlo, ohlávku, deku atd....To všechno jsme dali do našeho malého přístřešku, který jsme tam asi před 4-5 lety postavili. Jakmile Anička začala na koni jezdit lépe a pořád, přestalo mě bavit vláčet s sebou z Prahy jedno sedlo navíc. Postavili jsme takovou malou "stříšku" a tam tyhle věci dáváme.
Byly sice teprve 4 hodiny odpoledne, ale jelikož byl leden, byla už téměř tma. V zimě jsme spolu nikdy nemohli trávit moc času, ani jeden z nás se nechtěl domů vracet uprostřed černé tmy.
Ještě jednou jsme se objali a potom se na mě Anička podívala.
A: "Tak zase zítra! A víš, co si mi dneska slíbil!"
🇨🇿: "Neboj se. Dodržím, co jsem slíbil."
A: "To jsem ráda."
Pak jsem si sednul zpátky do sedla, pobídl i druhého koně, otočil se a odešel. Na kraji lesa jsem se ještě ohlédl dozadu. Anička tam pořád stála...Naposledy jsme si zamávali a potom se mi ztratila v mrazivé mlze...

Poslední císař (countryhumans story)Kde žijí příběhy. Začni objevovat