Spolubydlící

37. kapitola

Včera

Po silnici se řítilo malé auto, které z ptačího pohledu připomínalo berušku. Řidička byla mladá dívčina, která křečovitě svírala volant a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Na sedadle smrti si v zoufalství svíral v dlaních hlavu její bratr a třetí zúčastněná osoba na zadním sedadle, zírala z okýnka na domy a pokoušela se ignorovat sáhodlouhou hádku, která se uvnitř vozu odehrávala v podstatě od okamžiku, kdy do něj nasedli.

,,Jsi můj starší bratr, měl bys mě podporovat, pomáhat mi, povzbuzovat mě!" vyjekla dívka a popotáhla.

,,Samozřejmě, ale to bych musel bejt buď Spongebob, nebo bys TY musela bejt v právu."

,,Seš hnusnej!"

,,Ale tys tu paní s chodítkem málem smetla!"

,,To není pravda! Zastavila jsem!"

,,Jo, ale až po tom co jsem zaječel, ať zabrzdíš!"

,,Changbine ty seš na mě tak zlej! A celou dobu co jsi se vrátil!"

,,To teda pěkně kecáš."

,,Nekecám! Felixi! Že mám pravdu?!" pohodila hlavou dozadu, ale odpovědi se nedočkala. Jejich blonďatý spolucestující si zjevně z pudu sebezáchovy (nebo prostě jen proto aby zůstal psychicky vyrovnaný,) narazil do uší sluchátka, takže nejspíš neslyšel ani slovo z poslední konverzace. Když se nic na její obranu neozvalo, začala dívka popotahovat. A chvíli na to se jí z očí začaly kutálet slzy. Ne že by to Changbina obměkčilo, ale přeci jen, když kvůli němu bulí holka, byť je to jen ségra, není to úplně dobrý pocit.

,,Hoď tam zpátečku, Changmi. Víš, že to s tebou myslím dobře, ne?" zabručel smířlivě.

,,Nemůžu!" kníklo děvče a vypadalo to, že pláč zhoustl.

,,Proboha, proč ne?" promnul si Changbin hlavu na spáncích. Začínal z toho být vyčerpaný. 

,,Je za mnou auto."

,,Já tím myslel aby ses uklidnila, Changmi," uvedl na pravou míru a v duchu si gratuloval, že tam tu zpátečku doopravdy nezařadila.

,,Jak asi?! A teď je to ještě horší, když mi tu celou cestu otíráš o čumák to, že jsem mizerná řidička!"

,,Tohle jsem přece neřekl..."

,,Nemusels! Tvoje; doufám, že nás nezabiješ - když jsem omylem projela na oranžovou, mluvilo za všechno!"

,,Changmi prosím, nech to být, omlouvám se, stačí? Vezeš mi to nejcennější co mám, tak mi trochu povolily nervy, to je všechno. Nemyslím si vůbec nic špatnýho. Jo a zatoč na exitu vpravo. Sorry."

Děvče ho propálilo rychlým ostrým pohledem, který okamžik na to zaměřilo zpátky na silnici a dál nemluvilo. Jen zatočilo na výjezd vpravo, podle pokynů. Vůz o něco zpomalil, vodopád slz ustal a křik s výčitkami nahradilo hrobové ticho. Changbin vytáhl mobil a začal psát zprávu.

Lásko, moc se za to všechno omlouvám. 

Pak sklopil stínidlo, otevřel zrcátko a nastavil si ho tak, aby na Felixe viděl. Ten ale pořád koukal z okna a nejspíš poslouchal hudbu. Buď tu zprávu nezaregistroval, nebo Changbina ignoroval stejně, jako tu hádku. Bin od rána cítil, že je Felix dá se říct - rozladěný. Což se s jeho povahou moc neslučovalo. Takže když se před odjezdem do kina kam měli namířeno, stihl ještě pohádat s mámou, došlo mu, že Felixovu špatnou náladu o dost zhoršil a co hůř, že za ní nejspíš může od začátku. Z bručivé rozmrzelosti totiž přešla jeho pihovatá láska do trestání tichem a nevraživými pohledy.