Dům z Černého Kamene

KAPITOLA IV. ODPOUTÁNÍ

20. 7. 1903 (druhá hodina odpolední)

Odplazit se do kuchyně a najít lékárničku zabralo v mém psychicky narušeném stavu několik hodin. Teprve potom jsem byl schopen psát a začít si opět urovnávat myšlenky.

Co to vlastně bylo, co jsem tam potkal? Nějaké bytosti a jejich úmysl byl jasný. Kdybych se nevymanil z jejich sevření, prošpikovaly by mě těmi podivnými pavučinami svaloviny a ať už by se se mnou pak stalo cokoliv, neskončil bych lépe než chudák komorný.

Myšlenka na ty podivné kapající pavučiny a krajkovitě rozedrané svaly mi dlouho zůstávala v hlavě. Nemohl jsem se zbavit děsu z nich. Za chvíli mi však začaly něco připomínat. Někde jsem o nich už slyšel, na něco jsem ve své panice zapomněl. Cáry povlávajícího krajkoví. Ovšem.

Vydal jsem se nahoru do vyšších pater, abych si ověřil svou teorii. Hrubý plán domu v oné cizí dimenzi jsem měl stále v poměrně živé paměti a měl bych být schopen určit, kde že jsem tu první nestvůru záhlédl poprvé stát. Dorazil jsem na místo a stál jako přikovaný.

Přede mnou v pokoji, kde spala svým nekonečným spánkem Sofie, vyzáblá a na pohled křehká sestra Jonaha Kraightena, a který kdysi býval jejím pokojem, povlávaly v neexistujícím větru dlouhé záclony z nádherného krajkoví.

Přesně v tomhle pokoji jsem narazil na onu první bytost. A přesně v tom okně, kde nyní zlověstně povlávaly bílé záclony, stála s očima upřenýma ven v němé melancholii tak, jako kdysi určitě stávala Sofie.

Bylo to možné? Podobnost mezi povlávající rudou suknicí nestvůry a záclonami byla zcela jasná.

Běžel jsem do místnosti, kde jsem věděl, že spí Jonahův bratr Barnabas. Vrazil jsem do jeho krypty jako smyslů zbavená fúrie a už mě pramálo zajímalo, jestli ruším jeho klid. Rozhlížel jsem se po jakékoli známce něčeho povědomého a v rohu jsem našel to, co jsem hledal. Krb. Barnabas byl přeci posedlý sezením před plápolajícím ohněm, jak to tvrdili sloužící.

Vyběhl jsem a dlouhými skoky běžel do pokoje Jonaha Kraightena. Sípal jsem a pravděpodobně si nanovo zlomil několik žeber, ale nepolevil jsem v běhu. Jakmile jsem vběhl do Jonahova pokoje, uvítaly mě zvuky. Vrzání, hučení a hvízdání v krbu jakoby se mi samo nabídlo jako řešení mého problému. Vzpomněl jsem si na vrzající klubko svalů v onom druhém světě a kolena se mi podlomila.

Nechápal jsem jak je to celé možné, nevěděl jsem, co přesně se stalo. Ale bylo mi jasné, že jsem pochopil, jak tahle věc funguje.

Zřejmě při přechodu do jiného světa každému z členů rodiny utkvěl v paměti jeden z těch aspektů jejich pozemského žití, které jsou nejvíce viditelné či zapamatovatelné – Sofie pravděpodobně trávila život v blízkosti svých záclon, Barnabasův největší přítel byl plápolající oheň a Jonah žil v neustálém hlomozu a hučení. A tento aspekt jejich životů se vtělil do jejich éterických fyzických podstat v onom druhém světě a přetvořil je.

Můj úmysl zachránit rodinu od jejich mučivého údělu byl rázem zapomenut. I kdybych jim mohl pomoci zpět na tento svět, věděl jsem, že jsou již natolik změnění svou novou bizarní existencí, že jejich nové monstrózní já by v našem světě dokázaly pouze vraždit. Tak jako se o to pokusili, když jim byla poskytnuta lidská oběť – já. A o osudu komorného, který se zřejmě také dostal do jejich světa, se mohu jen dohadovat.

21. 7. 1903 (tři hodiny v noci)

Trápí mě jedna věta v Jonahově deníku – „Zjištění, které mě čekalo na úplném konci cesty za poznáním některých velkých tajemství světa kolem mne, že největší ze záhad ležela celou tu dobu uvnitř mě, bylo pro mě šokem, se kterým se nesnadno vyrovnávám."