Dům z Černého Kamene

KAPITOLA II. SKRYTÉ HISTORIE

21. 2. 1903

V noci byl slyšet z vrchních pater rámus, jakoby někdo boural zdi či nábytek. Vzbudil jsem se a nevěděl, co dělat. Na dveřích do vnitřní části domu stále visel onen masivní zámek a v mé části domu kromě mě nikdo nepřespává. Všichni sloužící dojíždějí každý den z městečka či z usedlostí v okolí. Naštěstí rámus brzy ustal a vypadalo to, že cokoli se nahoře dělo, nemělo žádné následky. Brzy nato jsem opět usnul.

Ráno jsem se samozřejmě ptal komorného, co se v noci dělo. Dělal, že neví, o čem mluvím a tvrdil, že celou noc spal. Jeho přístup ke mně mi začíná lézt na nervy, zdá se mi, že ze mě dělá tupce.

Chtěl jsem s touto záležitostí zajít i za pečovatelkou, což je jediná další osoba, která zůstává v domě i přes noc, ale neměl jsem příležitost. Skoro nikdy nevychází z vnitřní části domu a když ano, tak se každému vyhýbá a jde pouze od dveří ke dveřím kurátorova automobilu. Jednou týdně totiž tak jako já jezdí do města pro léky a ošetřovací pomůcky. Zřejmě extrémně samotářská povaha, jinak si nedovedu vysvětlit, proč si kurátor dělá potíže s více jízdami do města a nevezme nás oba vždy ve stejnou dobu.

2.4. 1903

Dlouho jsem se nevěnoval tomuto deníku, protože nebylo co zajímavého zaznamenávat. Mé dny jsou stále vyplněny rozhodováním o ceně velmi nevšedních relikvií cizokrajných náboženství, knih pochybného obsahu a předmětů denní potřeby primitivních národů. I když jde o předměty veskrze zajímavé, nemám dostatek času je podrobně zkoumat, jelikož práce je tu příliš mnoho, proto se z nich stávají jen další objekty, které mi projdou rukama bez přílišného vzruchu.

Včera večer, za tmy, kdy už jsem se chystal práci ukončit, jsem však mezi předměty narazil na něco velmi pozoruhodného.

Poslední předmět, který mi ten den prošel rukama, byl jakýsi indonézský idol s rozšklebenými ústy, očividně s vyvratitelnou čelistí. V jeho útrobách, uvnitř vyvratitelné části, byl při podrobném pohledu vidět kousek papíru, který v idolu někdo úmyslně schoval.

Dal jsem si práci a zkoumal idol, abych našel skrytý mechanismus, který by vyvrátil zaseknutou čelist a uvolnil papír uvnitř. Nebyla to lehká práce, nikde jsem nenahmatal žádné tlačítko či páčku. Až po dlouhém snažení jsem objevil, že lýkový náhrdelník na sošce se zdál natřikrát obtočen kolem jejího krku a že ve skutečnosti jeho přední část nebyla napojena na tu zadní. Když jsem pak zatáhl za tu zadní, docílil jsem efektu, o který jsem se snažil, a čelist se uvolnila.

Uvnitř jsem nalezl malý útržek papíru, velmi podobný tomu, na který píši svůj deník, který nemohl být starší než několik let. Muselo jít o vlastnictví někoho z rodiny dříve obývající tento dům. Nepřemáhal jsem svou nesmírnou zvědavost a přečetl jsem, co kus papíru obsahoval:

"Ono groteskní kvílení dutých dřev zdejších domordců, nesoucí se vyprahlým vzduchem, naplňuje celou scenérii kolem mne neskutečnou cizostí. Nepředstavitelné barvy soumraku této cizí země se jako duha promíchávají těsně nad oranžovým obzorem a stoupají jako pára vzhůru k objevujícím se hvězdám.

Vyčkáváme tmy v nehybné tichosti a sledujeme záda oněch najatých dobrodruhů – našich průvodců – očekávaje mstu, která může každou chvíli padnout na naše hlavy z rukou těch, jež jsme okradli. Nebylo by bezpečné teď cestovat za světla. Zvuky onoho nástroje, nesoucí se vzduchem, jakoby nám, provinilcům, měly připomenout všudypřítomnost našich lovců – domorodců.

Nejvíce zneklidňující na tom dutém mručení je, že to má být hudba. Tento fakt dodává novou hloubku mému pocitu, že jsme narušiteli v cizím světě, kde to, co nám zní jako burácení trubek, je považováno za hudbu.