Dům z Černého Kamene

KAPITOLA III. PŘÍZRAČNÝ SVĚT

18. 7. 1903

Děje se tu něco opravdu zlověstného.

Už východ Slunce se svými podivnými barvami mi napověděl, že dnešek bude stejný jako včerejšek. Zrána jsem šel zkontrolovat, zda dnes služebnictvo přišlo a našel jsem dům stejně prázdný, jako včera odpoledne.

Dnes už jsem neváhal riskovat hněv komorného a rozbil jsem zámek na dveřích vedoucích do vnitřní části domu.

V jednu chvíli jsem narazil na zjevný zdroj nočního rachocení, které jsem až do minulé noci občas slýchával. U jedné z obnažených stěn byl opřen krumpáč a jeden z velkých černých kamenů se jím zdál zcela obtesán. Když však říkám zcela, myslím opravdu zcela. Kolem něj zela díra, ze které by každý kámen normální váhy bezpodmínečně musel vypadnout. Bylo možné, že ten kámen byl z tak lehkého materiálu, nebo tak obdivuhodně vyvážen, že se udržel na tak vratké podpěře?

V ještě o něco pomatenějším stavu jsem procházel dál.

Minul jsem již známý pokoj, kde jsem kdysi našel Jonaha Kraightena, zírajícího vzhůru do prázdna a teď, v sluncem ozářeném a jaksi vesele vypadajícím pokoji byl pohled na něj ještě žalostnější.

V dalším pokoji, jehož dveře byly pootevřené a rozvrzané, jsem uviděl na posteli dalšího člena rodiny. Budil stejný soucit a pocit zoufalství, jako jeho bratr, ležící jen o několik dveří dále.

Můj pohled zaujal poznámkový blok na jeho stolku. Byl to zřejmě jakýsi kalendář, spis úkolů, které měl muž splnit. Zřejmě neměl příliš dobrou paměť. Z něj jsem vyčetl, že se jmenoval Barnabas. Poslední hustě popsané strany kalendáře se datovaly až do léta 1901. To byla podle všeho doba, kdy otec Jonathan zmizel a sourozenci vyrazili na svou neblahou pouť kolem světa. Když jsem však listoval prázdnými stránkami pozdějších dat, abych si byl jist, že jsem nic nevynechal, narazil jsem na jedinou poznámku z podzimu 1902. Před ani po této poznámce jsem už žádné další zápisky nenašel. Text zněl „Zítra navštívím otcovu studovnu. Mám z toho místa hrůzu. Musím tam jít, tak jako moji sourozenci přede mnou. Vím, co musím udělat, ale mám z toho hrůzu."

Volal jsem po domě, ale nikdo neodpovídal. Jen ozvěna mého vlastního hlasu.

A pak jsem našel komorného.

Ležel ve své posteli v pokoji, který zjevně celý život obýval, a který pravděpodobně neopustil od včerejší noci. Jeho oči zíraly vzhůru do prázdna. Cloumání ani můj hlas ho neprobraly a já si uvědomil, že upadl do stejně beznadějného stavu jako zřejmě všichni ostatní členové této domácnosti.

V panice jsem utíkal pryč, ven z domu. Hlavou mi sršely myšlenky, že je ten dům nějak nakažlivý, všichni v něm upadají do kómatu, a že čím déle tu zůstávám, tím spíše se stanu jeho příští obětí.

Jakmile jsem však otevřel dveře ven z domu, zkameněl jsem na zápraží, protože jsem pochopil vše, co mi při pohledu na západ Slunce připadalo tak podivné.

Celý svět kolem domu jakoby se stával průhledným. Kromě velice stabilních a jasně ohraničených zdí domu všechno kolem jakoby ztrácelo tvar, barvu i objem. Zíral jsem do napůl průhledného světa. Pokusil jsem se stanout nohou na zemi, ale noha mi projela hlínou, jako kdyby tam žádná nebyla.

Zapisuji tohle všechno teď už hlavně proto, abych si urovnal myšlenky a měl přehled o všem, co se dřív odehrálo. Zdá se mi, že všechno ztrácí smysl a proto se musím soustředit na to, co lze popsat slovy.

...

Později, když jsem se vzdal myšlenky na opuštění domu, jsem vyrazil zpět do vyšších pater pátrat po více možných indíciích, které by mi řekly, co se tady vlastně děje.